Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: Poplatky nejsou aktuální

Datum vydání: 30. 12. 2017
Zdroj: Deník Právo
Autor: Václav Pergl

Nový ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) v rozhovoru pro Právo řekl, že zavedení regulačních poplatků není aktuální téma, i když spoluúčast českých pacientů je podle něj jedna z nejnižších v rozvinutých zemích.
 

Hnutí ANO kritizovalo zdravotnictví, bralo ho jako černou díru na peníze. Jak to chcete změnit? Chystáte ekonomické a personální změny v nemocnicích?
Na ministerstvo jsem přišel s cílem, že to chci změnit. Podle mého názoru je především nutné resort zdravotnictví otevřít, zprůhlednit a posílit postavení pacienta v celém systému. Chci, aby resort a jeho přímo řízené nemocnice začaly zveřejňovat data o svém hospodaření, a veřejnost tak věděla, na co se vynakládají peníze. Plýtvání veřejných prostředků by měly také
zamezit centrální nákupy léků a ostatních materiálů založených na nejlepším poměru ceny a kvality. U přímo řízených nemocnic je podle mého názoru nutné zavést jasná pravidla pro zpětné bonusy, které také považuji za problematické. Nyní plánuji detailně se seznámit s hospodařením přímo řízených nemocnic. Hovořit o personálních změnách je tedy zatím předčasné, ale pokud daná zjištění nebudou uspokojivá a budou ukazovat na zásadní problémy, učiním potřebné kroky.

Plánujete znovuzavedení regulačních poplatků a hospitalizační poplatek za den v nemocnici? Jestli ano, jak velký by měl být a po jakou dobu?
Poplatky nejsou nyní aktuální téma. Jsem přesvědčen, že primárně musíme hledat úspory uvnitř systému.

Rozdělíte péči na hrazenou a nehrazenou pacientem?
Jsem zastáncem jasně definovaného nároku pacienta na poskytovanou zdravotní péči, ale vím, že k tomuto cíli je dlouhá cesta, která vyžaduje spolupráci všech zúčastněných subjektů. Zároveň se výsledné řešení nesmí dotknout kvality a rozsahu péče již dnes hrazené z veřejného pojištění. Chci se opírat o nálezy Ústavního soudu, který nastínil cestu, kudy se můžeme ubírat. Zásadní podmínkou přitom je, že pro každého pacienta musí být dostupná a z veřejných prostředků hrazená taková péče, která odpovídá jeho potřebám a aktuálnímu zdravotnímu stavu.

Jak velká by celkově měla být spoluúčast pacienta?
Spoluúčast pacientů je v České republice jedna z nejnižších v porovnání s rozvinutými zeměmi. Pacienti u nás doplácejí na léky, zdravotní pomůcky a u zubaře. Zdravotní péče jako taková, a to ambulantní i lůžková, je z pohledu pacientů prakticky zdarma, i když reálně samozřejmě stojí ročně stovky miliard korun z veřejného zdravotního pojištění. Velkou výzvou českého zdravotnictví bude udržet takový systém i za situace, kdy v posledních letech přicházejí dražší a dražší technologie, superdrahá biologická léčba, nové přístroje, personalizovaná medicína, přesnější diagnostické metody, vyšší standard lůžkové péče, tlak
na růst personálního a věcného vybavení pracovišť, růst platů zdravotnických profesionálů apod. A tyto trendy budou sílit. I proto musíme klást důraz na maximální efektivitu vynakládaných prostředků. Jsem si vědom, že nalézt optimální řešení není úlohou pro jediného ministra, pro jedinou vládu. Rád bych však nastartoval širokou politickou, ale i odbornou diskusi na toto téma.

Kolik se dá podle vás ve zdravotnictví ušetřit miliard ročně? Plánujete centrální nákupy materiálu a léků v rámci nemocnic přímo vámi řízených. A jaký model byste rád pro jiné nemocnice?
Není to jen o úsporách, ale zejména o efektivitě, transparentnosti a jasných pravidlech. A to pak může přinášet úspory. Proto je předčasné se nyní bavit o konkrétních částkách. Centrální nákupy léků a ostatního materiálu, založené na nejlepším poměru ceny a kvality, patří mezi mé priority. Evropská komise poukazuje na to, že cestou k zefektivnění by mohly být centrální nákupy či společné nákupy více nemocnic, které jsou jasným trendem ve vyspělých zemích, jako je Německo, Francie či Nizozemsko. Ve všech těchto zemích pochopili, že pokud se nemocnice spojí a budou nakupovat společně, má to pozitivní efekt nejen na
cenu díky množstevním slevám, ale je to i cesta k vyšší míře transparentnosti a standardizaci. Přinese to odlehčení jednotlivým nemocnicím od náročné i nákladné administrativy spojené se zadáváním veřejných zakázek či sdílení know-how napříč nemocnicemi například v oblasti stanovení požadavků na odpovídající kvalitu nakupovaných zdravotnických prostředků tak,
aby nemocnice získaly za vynakládané veřejné peníze co nejvyšší hodnotu. V České republice se však podobné snahy zatím setkávají s odporem, jak ostatně sama Evropská komise ve své zprávě připomíná a nelze s ní než souhlasit. Managementy nemocnic si nechtějí nechat do nakupování od nikoho mluvit a jakékoliv myšlenky o centrálních nákupech zatím víceméně
torpédují. Otázkou je, proč tomu tak je. Možná je za tím strach z větší transparentnosti a eliminace „spřátelených“ dodavatelů. Možná jen malá odvaha pustit se do něčeho nového. Faktem však zůstává, že nemocnice fakticky dnes nemají žádnou motivaci zvyšovat efektivitu svého hospodaření, což vychází ze zcela nevyhovujícího systému úhrad zdravotní péče a stálé ochoty zřizovatelů dotovat ztrátové nemocniční provozy. Přitom finanční prostředky ušetřené v rámci nákupů léků a zdravotnických prostředků by mohly být využity pro zlepšení finančního ohodnocení lékařů, sester a dalšího personálu ve zdravotnictví.

Plánujete jednotné doplatky za léky nebo jiné úpravy v lékové politice?
Jsem připraven provést analýzy stávajícího stavu a na základě získaných dat zahájit odbornou diskusi o nových možnostech a modelech odměňování lékárenské péče v návaznosti na nutné úpravy v regulaci cen léčiv. V rámci této diskuse budou určitě tématem i jednotné doplatky pro pacienty. Co se týče lékové politiky, je potřeba zásadně přehodnotit způsob stanovování a
revidování cen a úhrad léčiv, tak aby život zachraňující léky se dostaly dříve k pacientovi. Aby úspory způsobené poklesem cen v zahraničí se u nás mnohem rychleji projevily a aby se zajistilo, že z veřejných prostředků budou hrazeny skutečně jen takové léky, které budou nákladově efektivní a přinášející podstatný benefit pro pacienty.

S tím souvisí i elektronický recept. Je od ledna pro všechny lékaře povinný a hrozí jim vysoké pokuty. Senátem navrhovaný odklad povinnosti o dva roky se už nestihl schválit. Zákon tedy bude platit, včetně sankcí. Nezměníte tvrdost opatření?
Načetl jsem ve Sněmovně pozměňovací návrh, který o rok odkládá udělování sankcí za předepsání léku na listinném receptu. Není přece možné, aby byli lékaři sankcionováni za něco, co stát nestihl dostatečně dobře připravit. Odložení sankcí ale nesmí být zase příliš dlouho, aby se neztratila kontinuita a nevznikaly další zbytečné náklady nejen finanční, ale i politické. Během této toleranční lhůty budeme pracovat na doplnění důležitých funkcionalit elektronické preskripce, jako je lékový záznam a kontrola duplicit, které považuji na celém projektu za klíčové pro bezpečnost pacientů. Na ministerstvu zdravotnictví ihned začneme
pracovat na legislativě. Také považuji za nezbytné, aby se během doby bez sankcí více zapojila Česká lékařská komora a uspořádala osvětové akce či speciální kurzy pro lékaře, zejména pro ty starší a na venkově. Ministerstvo v těchto aktivitách komoru samozřejmě podpoří. Nesmíme zapomínat, že eRecept je tady především pro pacienty, zvyšuje jejich bezpečnost, komfort a péči o ně. Každý lidský život je důležitý a v ČR podle odborných odhadů každý rok zbytečně zemřou stovky lidí kvůli špatné kombinaci léků. A nejen tomu může eRecept zabránit.

Měl by mít pacient právo připojistit se na některé zdravotnické výkony?
Nemyslím si, že bychom měli toto právo občanům upírat. Zdraví je přece ta nejvyšší hodnota. Složitou otázkou ovšem bude definovat, na jakou péči by se pacient mohl připojistit. Souvisí to tedy opět s definicí nároku.

Neobáváte se, že když nejste lékař, lékaři vás snadno převezou?
Rozhodně ne. Ani bývalý ministr Ludvík nebyl lékařem a při vší úctě, jisté profesní a odborné zaměření a historie předchozích pánů ministrů-lékařů pro ně, a především pro jejich rozhodování na postu ministrů chtě nechtě nebylo výhodou. Naopak. Domnívám se, že to, že nejsem lékařem a nejsem profesně vyhraněn a zatížen tím nebo oním směrem, je na tomto postu jistou výhodou. Jsem vzděláním právník, který se v posledních letech velmi intenzivně a programově věnoval zdravotnické problematice včetně jejího ekonomického pozadí, modelů financování, analýze primárních problémů českého zdravotnictví a možnostem jejich řešení. A při této činnosti jsem se samozřejmě musel a také s důvěrou obracel na odborníky. Nejen lékařské kapacity, ale i ekonomy, právníky či legislativce. Vytvořil jsem si v tomto období tým skutečně renomovaných poradců, s nimiž permanentně konzultuji problémy. Protože žádný člověk nemůže vědět a obsáhnout vše. A zvláště zdravotnictví je zcela specifickou oblastí pod přísnou denní kontrolou deseti miliónů českých pacientů. Snažím se na problematiku našeho zdravotnictví tedy nahlížet nikoliv pouze z pozice lékařů, nikoliv pouze jako ekonom, nikoliv pouze jako právník, ale především jako pacient, jako občan této země. Pacient je ten, kdo mne jako ministra zajímá nejvíce. A ten, kdo mu pomáhá, tedy lékař či
sestra. A i kdybych k určité záležitosti neměl dostatek informací, nemám problém naslouchat, zeptat se těch, kteří vědí. To by měla být, myslím, hlavní práce ministra. Naslouchat. A poté rozhodovat.

Jak se díváte na počet pojišťoven? Uvažujete o sloučení některých? V minulosti se uvažovalo o sloučení vojenské a pojišťovny vnitra.
Ano, je to možnost, ale je také třeba říci, co by to znamenalo. Vytvořila by se jedna velká „superpojišťovna“, která by měla od státu, stejně jako nynější VZP, garantováno, že nikdy nemůže zbankrotovat, ať hospodaří, jak hospodaří, protože vždy přijde stát a ochotně do ní nalije miliardy korun, aby ji zachránil. V případě VZP se to tak již v minulosti několikrát stalo. Měl by takový moloch vůbec motivaci k tomu, hospodařit efektivně a chovat se vstřícně ke svým pojištěncům a lékařům? Domnívám se, že nikoliv. Při vší kritičnosti – a není malá – k činnosti zdravotních pojišťoven jsem přesvědčen, že jejich role v systému zdravotnictví je klíčová a že zachování pluralitního systému zdravotních pojišťoven je lepší variantou než vytvoření dominantního obra, který bude znamenat pro stabilitu systému veřejného zdravotního pojištění mimořádné riziko a žádný hmatatelný přínos. Podle mého názoru bychom se neměli primárně ptát, jaký má být počet zdravotních pojišťoven, ale jaký má
být obsah jejich činnosti a jaká má být jejich role. Ani 25 let od zavedení systému veřejného zdravotního pojištění se roli zdravotních pojišťoven nepodařilo jasně definovat. Zčásti si za to pojišťovny mohou samy svou pasivitou, zčásti je to však dáno tím, že pojišťovny nemají v ruce příliš mnoho nástrojů, jak se odlišit, konkurovat si, přinášet hmatatelný prospěch jak pro své pojištěnce, tak pro celý systém zdravotnictví. Jsem však přesvědčen, a ukazují to i zahraniční příklady jako Německo, Švýcarsko či Nizozemsko, že cesta vpřed, k větší efektivitě, vede skrze systém více konkurujících si zdravotních pojišťoven, posílení smluvní volnosti mezi pojišťovnami a poskytovateli péče s rolí státu v rovině regulátora a přísného kontrolora celého systému.