Zdravotnictví kolaps nehrozí, je to PR akce, říká ministr Adam Vojtěch

Datum vydání: 21. 10. 2019
Zdroj: Deník N
Autor: Eva Mošpanová

Adam Vojtěch má za sebou možná nejméně příjemný měsíc za své téměř dvouleté působení ve vládě. Poslední týdny stále musel odpovídat na dotazy, zda jeho resort skutečně kolabuje, jak tvrdí organizace zastupující zdravotníky i pacienty. Přesto Vojtěch v rozhovoru pro Deník N tvrdí, že mu velká akce zas takové starosti nedělá.

Hrozí zdravotnictví kolaps, jak prohlašuje takzvaný krizový štáb proti kolapsu zdravotnictví, který sdružuje například lékařskou komoru, Asociaci nemocnic, Charitu, Diakonii a další organizace?
Myslím si, že ne. To, že zdravotnictví hrozí kolaps, slyšíme od odborů posledních 15 let. Naopak, zdravotnictví se rozvíjí nebývalým tempem z hlediska hospodaření i toho, kolik pacientů jsme dnes schopni léčit moderními léky.

Jenže to, že zdravotnictví kolabuje, netvrdí jenom odbory. Je to v tuto chvíli deset velkých organizací.
Ano, ale pak je zase devět až deset organizací, které kritizují krizový štáb, jako jsou Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně, Koalice soukromých lékařů, Česká asociace sester a tak dále. Názory jsou různé a myslím si, že názor krizového štábu je spíše minoritní.

Jakou motivaci by měly velké organizace, které zastupují tisíce lidí, lhát o stavu zdravotnictví?
Je to zejména vyjednávání o financích. Neříkají žádná jiná opatření kromě toho, že potřebujeme víc peněz. Neuslyšíte od nich: „Potřebujeme udělat ty a ty kroky, systémové změny a podobně.“ Říkají pouze, že potřebují nalít více peněz do systému, a tím se to vyřeší. Já říkám, že to není to primární řešení. Ano, peníze jsou jedna věc, ale mnohem důležitější je udělat více strukturálních změn, což není úplně jednoduché, ale je to potřeba. A toto od nich nezaznívá.

Peníze jsou jedním z požadavků krizového štábu, ale upozorňuje i na další problémy, jako jsou dvojí smlouvy kvůli přesčasům nebo nelegální přesčasy obecně.
Ano, říkají přesčasy a tak dále, ale zase tam není žádný návrh, jak to řešit. Přesčasy v českém zdravotnictví fungují desítky let, to není věc posledního roku, což velmi dobře ví. Poukazují na nějaké problémy, ale příliš řešení nenabízejí. Kromě toho myslím, že úplně neplatí rovnítko: dát více peněz a pak nebudou přesčasy. Beru to jako tlak, který se vytváří v zásadě každý rok. To není nic výjimečného. Teď se tedy vytvořil krizový štáb a je to trošku PR akce. Platí si na to PR agenturu, takže chápu, že jim to takto vymysleli, ale jinak se to opakuje poměrně pravidelně. Do zdravotnictví půjde v příštím roce nejvíce peněz, ale nevyřeší to problém. Ten je mnohem hlubší – ve struktuře péče, v otázce zapojení primární péče… Těch věcí je celá řada.

Pokud připouštíte, že zde je nějaký hlubší problém, přehání, nebo nepřehání krizový štáb, když říká, že zdravotnictví kolabuje?
Přehání. Určitě plošně nekolabuje. Nikdy jsem ani neříkal, že zdravotnictví nemá problémy. Má celou řadu problémů a je nutné udělat celou řadu změn. To je nesporné. Ale není to tak, že celé zdravotnictví kolabuje. Mně se to úplně nelíbí v tom, že v jednáních krizového štábu nevidím konstruktivitu. Nemám problém s jakoukoliv kritikou, ale jsem rád, když se dají na stůl nějaká konstruktivní řešení a neřekne se pouze, že „zdravotnictví kolabuje“ a vyřeší to jenom víc peněz. A to si myslím, že tak zkrátka není a oni to také sami vědí. To mě na tom trošku mrzí, ale jinak mě to neznepokojuje.

Jedna z věcí, která se u problémů zdravotnictví skloňuje často, je úhradová vyhláška, na které stojí financování péče. Nám se i do redakce ozvali ambulantní specialisté, kterým pojišťovny neproplatily přes 100 tisíc korun ročně. Problémy s proplácením péče mají i nemocnice. Je za vás v tuhle chvíli úhradová vyhláška nastavená správně?
Teď ano, protože vychází z dohody. To je nová filozofie, kterou uplatňujeme poslední dva roky. Předtím to bylo tak, že ministerstvo centrálně rozhodovalo, vůbec se neptalo a dělo se to velmi politicky pod různým tlakem. To jsem nechtěl. Naopak jsem na začátku řekl, že chci, aby to probíhalo na základě dohody. Loni byla stoprocentní dohoda, letos v zásadě taktéž kromě dvou segmentů. Takže si myslím, že právě teď budujeme nový systém, a pokud se zástupci ambulantních specialistů a dalších dohodnou, je to mnohem lepší varianta, než pokud to rozhoduje ministerstvo. Úhradová vyhláška není určitě ideální dokument. Některé problémy jsou v ní zakotvené a spíše se z roku na rok převalují. Třeba v lůžkové péči bude nutné udělat změnu, proto jdeme novým systémem úhrad, který by se měl začít implementovat od příštího roku. Ale podstatné je, že úhradová vyhláška v posledních dvou letech vychází primárně z dohody zástupců jednotlivých segmentů péče a zdravotních pojišťoven.

Podle lékařské komory ale mají ambulantní specialisté od pojišťoven dlouhodobě neproplácených pět až deset procent poskytnuté péče.
Těžko říci, museli bychom jet případ po případu. Samozřejmě jsou uplatňované regulace a ty jsou všude na světě. Jakmile by se systém udělal naprosto bez regulací, mohlo by se také stát, že ne všichni jsou tak féroví, že budou péči vykazovat správně. Máme nějaký omezený rozpočet a regulace se uplatňují. Samozřejmě je otázka, jestli jsou správně nebo ne, ale to už je pak o jednání konkrétních poskytovatelů se zdravotními pojišťovnami. Dnes pojišťovny, zejména VZP, přistoupily k tomu, že regulace neuplatňují. Je poměrně dobrý nadvýběr pojistného a VZP sama ohlásila, že bude hradit takzvanou nadprodukci jak u nemocnic, tak u ambulantních specialistů.

Po řadě jednání jste se dohodli, že vláda dá na zdravotní péči letos navíc zhruba 11 miliard. Kam konkrétně půjdou?
Šest miliard jde nad rámec úhradové vyhlášky, je to dohoda s pojišťovnami. Měly by se použít zejména na bonifikační mechanismy v rámci konkrétních lokalit. To je právě problém toho, jak se to dělo v minulosti. Nalijete peníze a ty se rozprostřou v systému a neřeší konkrétní problémy typu Rumburk, Jeseník, Šumperk. Proto jsme se dohodli, že šest miliard půjde na bonifikace. Dalších 4,9 miliardy do úhradové vyhlášky je dohoda, která vychází z jednání s Radou poskytovatelů. Úhradová vyhláška musí být vydána do konce října. Ale mezitím se rozhodlo, že se navýší tarify pro zaměstnance plošně o 1500 korun – nařízení vlády, které má v gesci MPSV. S čímž se úplně nepočítalo. Takže je to kompenzace, musíme navýšit úhrady.

Je tohle řešení systémové? Pokud se ukáže, že příští rok mají regionální nemocnice opět problémy, co se bude dít? Bude premiér opět jednat s pojišťovnami a brát z rezerv?
Samozřejmě se na rezervy díváme. Požadavek krizového štábu byl mnohem více rozpustit rezervy. To odmítám dodneška, protože rezervy nejsou nějaké virtuální peníze, ale peníze určené na péči, ze kterých se bude čerpat v následujících letech. Z rezerv peníze v řádu jednotek miliard půjdou, ale nejsou to desítky miliard, jak požadovaly odbory. Je to kompromis, který zajistí velmi solidní růst všem segmentům, a poměrně výrazná část rezerv zůstává tak, abychom z nich mohli čerpat v následujících letech.

Na účtech zdravotních pojišťoven je teď přebytek kolem 55 miliard korun. Kde je pro vás hranice? Kolik peněz na rezervy Česko potřebuje?
Aktuálně jsou rezervy dostatečné. Byť nedosahují předkrizové úrovně, je to pouze nějaký relativně malý rozdíl. Dnes jsou již velmi dobré, a právě proto z nich v řádu jednotek miliard můžeme a budeme čerpat.

Pro lékaře, kteří musí s pojišťovnami bojovat o proplacení části své péče, je ale 55 miliard přebytku jako rudý hadr…
Chápu, že rezervy budí nějaké debaty, rozumím tomu, ale stále se snažím vysvětlit, že teď už do rezerv saháme. A druhá věc je, že rezervy nejsou peníze, se kterými si pojišťovny mohou dělat, co chtějí. Nemají žádné dividendy, nemůžou je vyvést, nikam nezmizí, jsou určeny na péči. Já pouze říkám, že nemůžeme myslet jenom na to, co bude v příštím roce, ale i v těch následujících. Protože jakmile ty peníze jednou dáte do systému, už je tam musíte dávat vždy. A pokud by byl takto skokový nárůst, nemohli bychom objem těch financí udržet dlouhodobě a nastal by problém.

Aktuálně je peněz, které do zdravotnictví ze systému pojištění proudí, přebytek. Nemusí být ale vždy. Česká populace stárne, prodlužuje se doba dožití s vážnými nemocemi, nastupují nové dražší léčby. V programovém prohlášení vaší vlády je závazek, že nezvýšíte spoluúčast pacientů na zdravotní péči. Jak to udržet do budoucna?
To je dobrá otázka. V programovém prohlášení je tento bod, je to koaliční ujednání, které já jako ministr zdravotnictví musím respektovat. Takže v tomto volebním období se určitě nechystáme nějak zásadně zvyšovat spoluúčast. Ta debata se možná povede v následujících letech. Zatím si myslím, že se systému daří, je stabilizovaný, ale je možné, že do budoucna budeme muset řešit nějaké alternativní formy financování. Ale není to teď úplně na pořadu dne.

Znamená to tedy, že dokud systém běží, nechcete do něj sahat?
V tuto chvíli i vzhledem k programovému prohlášení vlády to prostě není na pořadu dne.

Co si o tom myslíte vy osobně? Měla by se spoluúčast pacientů zvýšit například formou připojištění a podobně?
Jsou různé formy. Nemusí to být jenom to, že pacienti takzvaně vytahují peníze z kapsy. To není vždy úplně dobrá varianta. Ale nějaká forma připojištění je k debatě. Otázka je, jak ho nastavit tak, aby bylo sociálně citlivé. Není to triviální debata a možná to není ani věc, kterou může vymyslet a prosadit jeden ministr. Ve státech, kde k tomu přistoupili, většinou byla celospolečenská a celopolitická shoda, protože není nic horšího, než když se něco vymyslí a druhá vláda to bude rušit. Zatím se ta debata vede spíš v teoretické rovině a uvidíme. Diskutujeme o tom třeba na půdě Hospodářské komory, díváme se na výhledy systému do roku 2030 a dál.

Vychází vám z těch výhledů nějaký rok, kdy se to zlomí a už to bude nutné řešit?
Je pravdou, že do budoucna zdravotnictví bude dražší, což je správné vzhledem k tomu, že potřebujeme nové technologie a populace stárne. Takže v nějakém výhledu deseti let může být problém. Na druhou stranu se velmi těžko predikuje. Řeknu to na příkladu: Máme tady obrovský problém s nárůstem demence nebo Alzheimerovy nemoci. A v Americe je pan doktor Tolar se svým výzkumným týmem, u nichž existuje velmi velká naděje, že vymyslí lék. A pak se náklady úplně promění. Pokud by do toho vstoupila tato inovace, může se celý systém změnit. Situace se mění, a co bylo problém před deseti lety, třeba už dnes není a přichází jiné problémy. Aktuálně to ale není věc, která by byla na stole, a spíše se o tom diskutuje na expertní úrovni.

Hodně palčivá je v Česku také otázka velikosti sítě nemocnic. Už jste zmínil, že chcete více podporovat ty, které je potřeba v odlehlých regionech zachovat. Chcete ale celou síť zachovat takovou, jaká je, nebo hrozí, že někde se bude rušit?
Nemyslím, že je to rušení. Spíš nějaká restrukturalizace nebo transformace některých nemocnic. To už probíhá, protože máme relativně dostatečný počet akutních lůžek, a naopak nedostatek lůžek následné péče. Je jasné, že pokud je několik nemocnic v jednom okrese, asi nebude udržitelné, aby všechny dělaly všechno, ale bude nutná transformace. V okrese Karviná je sedm nemocnic a je velmi složité udržet zařízení, která jsou od sebe deset minut autem, a ani to není vždy potřeba. Pacienti primárně potřebují ambulantní péči, a pokud jde o akutní lůžkovou péči, máme tady skvělou síť zdravotnické záchranné služby. K něčemu takovému by postupně dojít mělo, kraje připravují různé koncepce, jsou to totiž většinou nemocnice ve vlastnictví kraje, případně měst, na které nemá ministerstvo přímý vliv. Třeba v Orlové se rozhodlo, že tam nebude akutní péče, bude tam pouze následná, ambulantní a nějak se redistribuuje. Ale neznamená to omezení dostupnosti péče. Nedá se to brát plošně, je to region od regionu tak, aby péče byla zachovaná a zároveň byla také kvalitní. Je jasné, že pokud máme sedm nemocnic v jednom okrese, i z hlediska personálních kapacit je to velmi roztříštěné a pak tady máme problém přesčasů. Pokud koncentrujeme lékaře a sestry na jedno místo, problém přesčasů bude mnohem menší. Přesčasy se mohou řešit pouze tím, že bude více personálu, tam jiné řešení není. Je potřeba nějaká postupná transformace, která běží, ale nemůže to být revoluce.

Mělo by tedy v Česku být méně nemocnic?
Počet nemocnic je jedna věc, ale je otázka, co poskytují za péči. Síť se musí adaptovat na skutečné potřeby systému. Péče se objektivně – na to jsou data – přenáší více do ambulantního řešení léčby. Věci, kvůli kterým se dříve hospitalizovalo deset dní, se dnes řeší ambulantně. Mění se medicína i struktura populace a je jasné, že i síť se musí přizpůsobovat potřebám. A musíme do péče mnohem víc zapojit terén. Nemůže to všechno zůstat jenom na nemocnicích. Musíme zapojit také praktické lékaře.