Vladimír Černý je zastánce zvyšování odolnosti populace

Datum vydání: 22. 3. 2021
Zdroj: Zdravé zprávy
Autor: Daniel Tácha

---

„Z dosavadních informací a zkušeností prakticky všech lékařů, kteří se na léčbě pacientů s covid-19 podílejí, je zřejmé, že zotavení z onemocnění může být prolongované a komplikované,“ říká v rozhovoru pro ZdraveZpravy.cz politický náměstek ministra zdravotnictví Vladimír Černý. A nejen to…

Před několika týdny jste vyhrál výběrové řízení na funkci náměstka pro zdravotní péči. I přes podporu ministra jste se jím ale [ještě] nestal… Považujete se za bojovníka, nebo člověka, který problémům raději ustoupí? Jak zvládáte kritiku?

To, jaký jsem člověk, musí posuzovat jiní. Kritika ve mně vždy spouští v první řadě otázku na sebe sama – zda kritizující člověk nemá [aspoň v něčem] pravdu.

Otázka na kritiku míří k tomu, že jste nenakoupil tolik léků na covid, které vyjednal a chtěl nakoupit premiér Andrej Babiš [ANO]. Je pro vás obtížné prosadit vaše názory na vládní či rezortní úrovni?

Moje role není v prosazování mých názorů, ale ve formulování odborných podkladů pro rozhodnutí na vámi uváděných úrovních. Rovněž nic nenakupuji. Pan premiér má právo mě kritizovat, já mám právo formulovat své odborné názory tak, abych nešel za hranice své odborné integrity.

Ve hře ale bylo a možná i stále je vaše odvolání. Nebylo by jednodušší nakoupit tolik léků, kolik si přál pan premiér?

Každý člověk má nějaké přání. Nepřísluší mi komentovat přání kohokoliv, tedy ani pana premiéra. Pro mě není rozhodující, co je či není jednodušší, ale zda chci či nechci jít za hranice své, již zmiňované, odborné integrity.

Zeptám se ještě na dnes zřejmě nejslavnější českou nemocnici v Letňanech. Ta vyšla bez DPH na více než 50 milionů Kč, ale nikdy nikomu neposloužila. Zrušena byla až letos a na váš popud. Proč ne dříve?

Nemocnice byla postavena v určité době a kontextu. Nepřísluší mi hodnotit okolnosti jejího vzniku a dobu jejího trvání. V momentě, kdy jsem dostal dotaz na smysluplnost jejího setrvání, jsem se k takovému dotazu jasně vyjádřil.

Předsedou Klinické skupiny Covid-19 na ministerstvu zdravotnictví jste od loňského jara. Čekal jste, že ČR nebude mít dost lůžek pro covidové pacienty?

Záleží, jak definujete nedostatek lůžek. Za absolutní nedostatek lůžek bych považoval situaci, kdy nebude možné pacienta přijmout do nemocnice a poskytnout mu akutní péči, kterou nelze poskytnout jinde. V této situaci zatím nejsme a ani ji v této době nečekám. Jsme ale v situaci, kdy k zajištění výše uvedené péče je nutné přeměnit jiná oddělení v nemocnicích na takzvaná covid-19 lůžka.

Ano, člověk to slyší v médiích. Nemocnice, která má dejme tomu 300 lůžek, kolabuje, protože zaplnila svých 60 covidových lůžek. Nešlo tomu zabránit navýšením kapacit nemocnic?

Kapacitu nemocnic – při jejich stávajícím počtu v ČR – lze systémově navýšit jen dostatečným množstvím zdravotnického personálu. Ten je, chybějí zejména zdravotní sestry, v deficitu již řadu let.

Zeptám se jinak – nepřistoupila ČR k řešení krize covid od začátku v zásadě nedobře, když důraz kladla hlavně na omezování mobility, nikoli na okamžité posilování zdravotního systému?

Pokud nemáte personál, o navýšení kapacit nemocnic nelze mluvit. Představa, že lze tuto dlouhodobě trvající špatnou situaci ve zdravotnictví vyřešit v řádu měsíců, je mylná.

Na druhé straně Český červený kříž, který během krátké doby proškolil několik tisíc lidí, ukázal, že i to za výjimečných okolností jde. Jím proškolení lidé dokáží pomoci postarat se o covidové pacienty.

Červený kříž neškolí zdravotnické pracovníky, ale laiky. Jejich využití v rámci poskytování zdravotní péče je velmi omezené.

Proč?

V nemocnicích leží obvykle pacienti s takzvaně středně závažným anebo těžkým průběhem onemocnění. Tito nemocní vyžadují zdravotní péči kvalifikovaným personálem. Pacienti bez závažného průběhu covid-19 by měli být léčeni zejména v domácím prostředí, a nikoliv v nemocnici. Opět záleží, jak definujete „postarat se“. Pokud to je například asistence při jídle nebo při toaletě či podání léků, pak je takové proškolení snadné.

Ptám se, zda to, co zmiňujete, není právě nejvíce potřeba…  Pokud ne, proč v nemocnicích více nepůsobí například ambulantní specialisté?

Pracovní povinnost ambulantních specialistů a její vynucování je velmi citlivá záležitost. Ochota těchto lékařů opustit své ambulance je značně variabilní z řady důvodů, včetně těch ekonomických. Jejich nasazení dříve nebylo aktuální. 

Při dlouhodobě nepříznivém vývoji covidové situace to vypadá, že neakutní péče nebude obnovena nikdy. Jak dlouho je podle vás tato situace únosná?

Neumím říct konkrétně dobu trvání. Oddalování takzvané necovidové péče bude podle mého názoru spojeno s mnoha důsledky. Jejich závažnost se bude samozřejmě lišit podle povahy dané choroby nebo klinického stavu, kde k odsouvání péče došlo. Bylo by však iluzorní se domnívat, že téměř jeden rok omezení takzvané odkladné péče zůstane bez následků na zdraví naší populace.

Co konkrétně nyní děláte pro obnovení neakutní péče?

Při stávajícím obsazení nemocnic o plošném obnovení neakutní péče nelze mluvit. Pokles celkového počtu hospitalizovaných pacientů s covid-19 na hodnotu někde kolem 2 000 by umožnil zřetelné obnovení péče.

Co když k tomu ale nedojde ani za měsíc, za půl roku, za rok. Nenastal čas na to sáhnout zásadněji do systému zdravotní péče ve smyslu, aby zvládl poskytovat neakutní péči a zároveň i covid?

Nevím, co máte na mysli pod pojmem „sáhnout zásadněji“. Při definované kapacitě zdravotního systému máte v principu jen jedno řešení – [z]měnit dosavadní proporci mezi covidovou a necovidovou péčí.

Lze [z]měnit dosavadní proporci mezi covidovou a necovidovou péčí?

Bez revize stávající celospolečenské smlouvy, mimo jiné k proporci mezi covidovou a necovidovou péčí, podle mého názoru nikoliv.

Problém jsou i covidoví pacienti, kteří zůstávají v nemocnicích, byť jejich stav není tak vážný. Třeba nemají kam jít, nechtějí nakazit rodinu. Proč jejich přesunem například do lázní či hotelů neulevíte nemocnicím?

Přesná data nejsou k dispozici, ale podle vyjádření krajských koordinátorů intenzivní péče je počet těchto pacientů velmi nízký. Sociální hospitalizace v současnosti nevnímám jako hlavní problém omezující lůžkovou kapacitu nemocnic.

Mnoho hospitalizovaných s covidem trpí dalšími zdravotními obtížemi. Jak velký je to problém do budoucna?

Přestože ucelená data chybí, z dosavadních informací a zkušeností prakticky všech lékařů, kteří se na léčbě pacientů s covid-19 podílejí, je zřejmé, že zotavení z onemocnění covid-19 může být prolongované a komplikované. Jaký to bude problém v budoucnu? Neumím to kvantifikovat, ale podle mého názoru jistě „větší než malý“.

Úkolem Klinické skupiny Covid, jíž předsedáte, je navrhovat klinická a organizační opatření v oblasti poskytování zdravotních služeb na regionální a centrální úrovni. Co navrhujete nyní, co do budoucna?

Úkolem Klinické skupiny je formulovat odborná stanoviska k otázkám, které mají společný jmenovatel, a to covid-19 a poskytování zdravotní péče jak v rovině organizační, tak odborně medicínské. Metoda naší práce až na výjimky není proaktivní, ale spíše reaktivní. Řešíme otázky a podněty, které obdržíme od jiných útvarů ministerstva zdravotnictví, laboratorní či epidemiologické skupiny nebo je přinesou členové Klinické skupiny.

Jak hodnotíte spolupráci s nemocnicemi, kraji a dalšími subjekty. Co byste vyzdvihl?

V krajích fungují takzvaní krajští koordinátoři intenzivní péče, obvykle zkušení lékaři v oboru Anesteziologie a intenzivní medicína. Oni nastavují organizaci a řízení péče v krajích během probíhající pandemie. Spolupráce s nimi je, z mého pohledu, vynikající.

Vaše skupina je i informačním a konzultačním místem pro zástupce jednotlivých klinických oborů a odborností. Co považují za nejdůležitější?

Nejčastější témata jsou v současnosti očkování, testování, léčebné postupy.

Je to jen pár dnů, kdy ve funkci skončila hlavní hygienička Jarmila Rážová. Stále platí složení komise, jak je uvedeno na stránkách MZ ČR, nebo se stále mění?

Aktuální složení klinické skupiny reflektuje fakt, že v něm nejsou ti, kteří z MZ ČR odešli.

Epidemiolog Rastislav Maďar o vás v médiích řekl, že jste zastánce přirozeného promořování. Je to pravda?

Pokud vyjdu z premisy, že covid-19 je infekční onemocnění, pak máte v principu dvě oblasti, které můžete ovlivnit – na jedné straně to je zamezení šíření nákazy protiepidemickými opatřeními. Ta nabízejí, pokud nedojde na straně populace ke snížení její vnímavosti k nákaze, jen dočasně efektivní řešení. Na druhé straně pak stojí zmiňované snížení vnímavosti populace k danému typu nákazy. Zvýšení odolnosti populace můžete dosáhnout dvojím způsobem. Buď proděláním onemocnění, což u většiny populace vede k adaptaci vlastního imunitního systému, pokud nejde o nějakého oslabeného jedince, anebo očkováním. Pokud kolega Maďar měl na mysli, že jsem zastánce cesty vedoucí ke zvýšení odolnosti populace, pak v tomto smyslu ano.

I vy sám často v médiích uvedete výroky, které mohou být vnímány různě. Třeba ty o německých pacientech v chebské nemocnici… Nechci to rozebírat, ale rád bych se zeptal, proč podle vás spolupráce s Německem u nás vzbudila tolik vášní?

Převozy kamkoliv mimo ČR jsem nepovažoval a nadále nepovažuji za systémové řešení vysoké zátěže našich nemocnic. Představa, že zahraniční pomoc znamená „zdvihnu telefon, zavolám a pacient za hodinu nebo dvě odjíždí do Německa“ se ukázala, s prominutím, jako zcela naivní ze strany těch, kteří ji prosazovali. MZ ČR nikdy žádnou pomoc ze zahraničí neblokovalo. Do dnešního dne byla využita pomoc ze zahraničí v jednom případě.