Ve zvyšování zdravotní gramotnosti máme v Česku stále velký prostor pro zlepšení, podotýká náměstkyně Alena Šteflová

Datum vydání: 10. 7. 2019
Zdroj: ozdravotnictví.cz

Paní náměstkyně, působila jste ve WHO, máte tedy mezinárodní zkušenosti. Jak byste právě z perspektivy mezinárodního srovnání zhodnotila přístup našeho národa ke zdraví a zdravému životnímu stylu?
Na jedné straně u nás máme zdravotnický systém, který velmi dobře obstojí v porovnání s těmi nejvyspělejšími, dokonce by se dalo hovořit až o švédském stolu co do nabídky a přístupu do prakticky všech segmentů péče. Péče o děti či řada oborů specializované péče, to je něco, čím se můžeme chlubit. Co nás ale v mezinárodním srovnání staví do nepříznivého světla, je rizikovost našeho chování a naše vysoká tolerance k němu. Ve výskytu obezity a nadváhy jsme mezi státy, které s ní mají největší problém. Procento kuřáků se nám sice poslední dobou daří snižovat, ale jen velmi pomalu, pořád je příliš vysoké. Naše společnost je velmi tolerantní k alkoholu a na žebříčku zkušeností s marihuanou u patnáctiletých dětí jsme dokonce první v Evropě! V těchto ohledech se my Češi vyčleňujeme, a to bohužel nikoliv v pozitivním slova smyslu. Navíc je z dostupných dat vidět, že se nejenom nesprávně či nezdravě chováme, ale tyto špatné vzorce učíme i naše děti. Vždyť třeba první setkání dětí či mladistvých s cigaretou a alkoholem se u nás děje v nejútlejším věku vůbec! To je začarovaný kruh, ze kterého je potřeba vystoupit.

Jaká motivace ke zdravému životnímu stylu podle Vás nejvíce zabírá?
Víte, jeden z velmi zajímavých konceptů rozvíjených v současnosti tvrdí, že zdraví je podmínkou či určujícím faktorem ekonomického a sociálního rozvoje. A to platí od národní úrovně – prosperita státu je odvislá od zdraví společnosti, podobně to funguje na úrovni kraje či města a jde až k rodině – rodič potřebuje zabezpečit rodinu a je-li nemocný, nastává pro něj problém. Tedy v souhrnu: Jestliže jsem zdravý, mohu mnohem více. To je podle mého největší motivací pro člověka. Toto si ale musíme nejdřív uvědomit. Zatím je pro nás hodnota zdraví spíše proklamována, zatímco pro jeho uchování nic moc neděláme. Jsme zvyklí nechat o sebe pečovat, pokud už onemocníme, přitom rizikovost našeho chování je pořád vysoká. Ale investovat do vlastního zdraví, dokud ho máme, aby nám dále vydrželo – to ještě neumíme. Zde se musíme naučit osobní odpovědnosti. Nemůžeme čekat, že nás naše – jakkoliv špičková – zdravotní péče postaví na nohy, musíme spolupracovat a nechovat se pasivně.

Jsou podle Vás dostatečné motivační programy zdravotních pojišťoven, pokud přispějí 500 Kč ročně na plavání či nějakou pohybovou aktivitu? Není to spíše tak, že je dostanou lidé, kteří by se hýbali i bez příspěvku a ty ostatní tak nízký příspěvek motivovat nebude?
Ale tak je to nastaveno, programy jsou cíleny na lidi, kteří se zdravě chovat chtějí a vnímají, že je to pro jejich vlastní dobro. Na ty, kteří to pro sebe udělat nechtějí, žádné moc účinné „páky“ vlastně nemáme.
To, k čemu se dnes potřebujeme vychovávat, se dnes nazývá zdravotní gramotnost. Tedy nejen aby lidé naslouchali a nechali se vychovávat od odborníků, ale aby si sami uměli vyhledávat informace z ověřených zdrojů. V tom zatím za civilizovaným světem ještě pokulháváme. Funguje to i tak, že ti „zdravotně gramotnější“ chápou, že starostí o zachování vlastního zdraví dělají nejvíce pro sebe samé. A tím jsou pak dostatečně motivováni. Ve zvyšování zdravotní gramotnosti v naší zemi máme stále velký prostor pro zlepšení. V současnosti ale například připravujeme zdravotnický portál Ministerstva zdravotnictví, kde budou dostupné a srozumitelné informace o všech potřebných zdravotních tématech a problémech, ovšem odborně ověřené a garantované. Péči o vlastní zdraví a motivaci k ní bychom ale měli učit i děti, a to už od útlého věku. Vést je k samostatnému poznávání věcí týkající se zdravého životního stylu a naučit je tak od malička právě té zdravotní gramotnosti. Podněcovat v nich zájem o zdraví třeba už ve školce, učit je péči o své tělo a zdraví a pomoci jim vytvářet si správné stravovací a pohybové návyky. Mimo školu a po jejím dokončení už na lidi tak velký vliv mít nemůžeme. Tam je potřeba věnovat se osvětě, v čekárnách lékařů využít dostatečně všechna média a informační kanály a třeba i pořádat osvětové akce typu Den zdraví Ministerstva zdravotnictví, které již nyní pořádá řada nemocnic.

Je správné, že se přispívá i na pohybové aktivity, které mohou vést ke zdravotním problémům, např. nadměrné zatěžování jedné strany těla (tenis, squash)?
Příspěvek od pojišťovny má za cíl podpořit pojištěnce v přiměřené pohybové aktivitě v normálních časových možnostech obyčejného člověka, nikoliv ho přimět věnovat veškerý čas jednostrannému sportu na vrcholové úrovni. Takovou moc ani příspěvek nemá. Pohyb bereme obecně jako velmi výrazný prvek přispívající k redukci chronických a civilizačních onemocnění, a proto jeho nedostatek je naopak vnímán jako jeden z rizikových faktorů. Vzhledem k tomu, že se my i naše děti stále méně pohybujeme a chybí nám hlavně přirozený pohyb, chtěli bychom proto naopak pohyb dostat úplně všude. Především bychom rádi pohyb zanesli do úhradových mechanismů a do léčebného procesu jako součást terapie, na tom již pracujeme ve formě doporučení pro jednotlivé diagnostické okruhy. Například terapie diabetu je velmi výrazně ovlivněna pohybem, pozitivně ovlivňuje i medikamentózní léčbu onemocnění. Podobně pohyb pomáhá u kardiaků, v onkologii, vlastně prakticky všude. Navrací pacienta zpět do normálního života, zvyšuje kondici, zlepšuje soběstačnost, u stárnoucí populace funguje jako prevence demence, výrazný potenciál má i u udržení duševního zdraví. Dá se říci, že neznáme oblast, která by nereagovala pozitivně na pohyb, kde by pohyb nepomáhal.

Vidíte u zdravotních pojišťoven nějaké možnosti, co by mohly dělat více pro motivaci ke zdravému životnímu stylu u svých pojištěnců?
Úloha pojišťoven je zde velká a jsem ráda, že se o tomto tématu zodpovědnosti na všech stranách už začíná mluvit. Začínáme nyní diskutovat o systémovém využívání fondů prevence a jiných možností. První pojišťovny už vyvíjejí snahy zachytit ty, kteří se snaží o své zdraví pečovat, chodí na preventivní prohlídky a využívají nabízených preventivních programů včetně screeningů. V určitém věku už se totiž u těchto lidí začínají projevovat rozdíly v jejich zdravotním stavu a v  čerpání péče ve srovnání s těmi, kteří o své zdraví nedbají. Náš systém veřejného zdravotního pojištění je nastaven jako solidární, ale bohužel ne všichni se chovají stejně. Uvažovat o znevýhodnění a „malusech“ pro ty, kteří se ke svému zdraví nechovají správně a zodpovědně a přitom čerpají ze solidárního veřejného zdravotního pojištění, je ale velmi ošemetné, takovou cestou jít nelze. Lepší bude zahájit diskusi o ocenění starosti o vlastní zdraví formou bonusů a přidaných hodnot.

Stejná otázka, ale na lékaře, především ty praktické. Neměli by být více aktivní, např. zvát pacienty na preventivní prohlídky, více je edukovat?
Role praktického lékaře je v tomto procesu naprosto zásadní a my ji chceme nadále zvyšovat a podporovat. Na jedné straně se má pojišťovna ujistit o tom, zda preventivní prohlídky probíhají, jak mají, a zahrnují vše potřebné. Na druhé straně i lékař musí být přesvědčen, že tento systém přináší pozitiva. Chceme preventivní prohlídky více individualizovat podle zhodnocení rizikovosti pacienta a namísto celopopulačních opatření se více věnovat těm individuálním. V současnosti začínáme o tomto přístupu jednat například v souvislosti s managementem kardio-metabolického syndromu, tyto změny jsou zároveň i součástí námi připravované a prosazované reformy primární péče. Snažíme se o zvýšení role praktiků v této oblasti. Aby měl praktický lékař možnost a motivaci se pacientovi osobně věnovat a třeba ho i motivovat ke změně životního stylu. Nebo pokud téma vyžaduje náročnější konzultaci, jak to bývá třeba ohledně jídelníčku, aby měl lékař možnosti, kam pacienta poslat.