Rozhovor s Adamem Vojtěchem pro Právní prostor o aktuálních otázkách ve zdravotnictví

Datum vydání: 12. 3. 2019
Zdroj: Právní prostor
Autor: Karolina Drachovská

---

 

Jaký je aktuální stav vize elektronizace zdravotnictví? Jak se ministr zdravotnictví dívá například na otázku domácích porodů? Existuje recept na to, jak se ve 32 letech stát ministrem? Měl by být Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v otázkách zdravotnictví zdrženlivější? Nejen to v rozhovoru prozradil nejmladší ministr zdravotnictví v české i československé historii Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch. 

V roce 2012 jste úspěšně ukončil magisterské studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Od útlého věku se věnujete hudbě, jste semifinalistou 3. ročníku hudební soutěže SuperStar, vydal jste i vlastní hudební album. Proč jste se rozhodl právě pro studium práv, které s hudbou až příliš společného nemají? 

Hudba byla vždycky mým koníčkem a nikdy to nebyla věc, které bych se chtěl věnovat profesionálně. Vystudoval jsem gymnázium, a pak jsem se rozhodl jít na „normální” vysokou školu, tedy nikoliv na školu uměleckou, a to zejména z toho důvodu, že jsem vždy práva studovat chtěl, a asi i z důvodu nějaké větší stability zaměstnání. Hudba je z tohoto pohledu poměrně nejistou oblastí, takže možná i proto pro mě je a bude spíše jen koníčkem. Právnickou fakultu jsem tedy chtěl studovat, byl jsem přijat, úspěšně ji dokončil a velmi rád na toto období svého života vzpomínám.  
 

Na co konkrétně z dob Vašich studií vzpomínáte nejraději?  

Velmi rád vzpomínám asi na studium jako takové a na své aktivity se studiem spojené. Již v prvním ročníku jsem se stal členem Spolku českých právníků Všehrd, což bylo následně klíčovým momentem celého zbytku mého studia. Pokud se člověk stane součástí nějakého z fakultních spolků – asi jakéhokoliv, ale pro mě je díky své tradici a svému renomé srdeční záležitostí právě Všehrd – výrazně to pak dle mého názoru ovlivní jeho pocity z celého studia. Pokud bych byl „jenom studentem”, asi bych to celé tolik neprožíval, ale právě díky příležitostem, které mi spolek poskytl – přes člena správního výboru jsem se dostal na pozici starosty spolku, jsem to studium mohl prožívat i z jiného úhlu pohledu a na to vzpomínám nejraději.
 

Věnoval jste se například již v době svých studií něčemu, co by souviselo s tématy z oboru zdravotnictví?

Tématům zdravotnictví jsem se věnoval spíše okrajově. 
 

Jaký je recept na to stát se ve 32 letech ministrem zdravotnictví? Kudy vedla Vaše cesta z Fakulty sociálních věd a Právnické fakulty do aktivní politiky? 

Spíše šlo o shodu okolností a určitě to nebylo nic plánovaného. V době mých studií mě rozhodně ani ve snu nenapadlo, že bych se někdy měl stát ministrem zdravotnictví. Vnímám to tedy spíše jako dílo životní náhody, kdy mě souhra do značné míry náhodných okolností dovedla až sem.  

Ze systémového pohledu na zdravotnictví jsem si asi největší zázemí vybudoval v době svého působení na Ministerstvu financí, kde jsem se začal postupně věnovat oblasti financování zdravotnictví a otázkám fungování celého systému veřejného zdravotního pojištění, byl jsem ve správní radách některých zdravotních pojišťoven, a postupně jsem tak získával jakési know-how. Následně jsem kandidoval do Poslanecké sněmovny a ve volbách ve svých rodných jižních Čechách uspěl, dostal jsem důvěru a nyní jsem tady. Neřekl bych tedy, že existuje nějaký obecný recept, ale jako u všeho v životě, musí být člověk ve správnou dobu na správném místě.  
 

V roce 2017 jste započal doktorské studium na I. lékařská fakultě. Pociťujete při vedení resortu zdravotnictví nějaké nevýhody v tom, že nejste vystudovaným lékařem, nebo stačí, když je ministr schopným manažerem?  

V době, kdy jsem zahájil doktorské studium na lékařské fakultě, jsem ještě nevěděl, že budu ministr, takže toto rozhodnutí s mou současnou pozicí přímo nesouviselo. Vlastně tím, že jsem byl jmenován, je nyní průběh mého doktorského studia značně ovlivněn, neboť nemám tolik času, abych se mu věnoval. Ale každopádně jde spíše o nějaké doplnění. Konkrétně se věnuji otázce mapování procesu v oblasti elektronického zdravotnictví, takže nestuduji přímo klasickou medicínu.  

Co se týče otázky, zda by měl být ministr zdravotnictví vystudovaným lékařem či nikoliv, tak obě varianty mají své výhody i nevýhody. Největší nevýhodu toho, že lékař nejsem, spatřuji v tom, že nejsem přímo vtažen do praxe a konkrétních zdravotnických procesů. Nepůsobil jsem například nikdy v žádné nemocnici tak, abych si to zažil na vlastní kůži, a neznám ani medicínu jako takovou. Ale na druhou stranu v tomto spatřuji i určitou výhodu. Pokud je člověk v daném oboru laikem, není nijak zaměřený, má daleko větší nadhled. Takže to, že nejsem lékařem a nepřicházím například z žádné nemocnice, kde bych se 20 let věnoval jen úzce specifické problematice, mi umožňuje daleko větší nadhled, a dívám se tak na konkrétní otázky z pohledu systémového, což je dle mého názoru pro ministra velká výhoda. 
 

Při své práci se však nepotýkáte pouze s řešením otázek administrativních a politických, kdo Vám pomáhá hledat odpovědi na otázky medicínské povahy? 

Přímo na ministerstvu se medicínské otázky tolik neřeší a zabýváme se především systémovým pohledem, ale je samozřejmě nutné mít kolem sebe okruh lidí, kteří vám v případech, kdy na řešení odborných otázek dojde, dokáží poradit. Proto mám k dispozici Vědeckou radu, složenou z předních kapacit českého zdravotnictví, se kterými odborné otázky konzultuji. Kromě toho je mým poradcem předseda největší odborné lékařské autority, České lékařské společnosti JEP, Štěpán Svačina.
 

Česká republika dlouhodobě řeší otázku odchodu lékařů do zahraničí, v důsledku čehož pak lékařský personál v českých nemocnicích chybí. Dle dostupných zpráv Ministerstvo zdravotnictví připravuje plán, který by tento jev pomohl eliminovat. Jaké jsou Vaše konkrétní plány?  

Jde o dlouhodobý jev, a nikoliv jen problém tohoto roku, byť si myslím, že dnes už situace není tak špatná, jako byla v předchozích letech. Například v otázkách odměňování a finančního stimulu se stav za poslední roky výrazně zlepšil, kdy ještě před šesti lety mladý lékař nastupoval za osmnáct tisíc a dnes se nástupní plat po ukončení fakulty pohybuje kolem dvaatřiceti tisíc.  

Takže situace se dle mého názoru postupně zlepšuje, ale samozřejmě část lékařů odchází stále. K tomu však bude, minimálně částečně, docházet vždy, protože pokud lékař chce odejít za zahraniční zkušeností, bránit mu v tom nemůžeme a ani nechceme. Nemá smysl zde lékaře držet silou, ale v rámci koncepce, o které hovoříte, nabízíme dobrovolný program tzv. rezidenčních míst zaměřených zejména na obory, které jsou nedostatkové. V rámci programu působí lékař v době předatestační přípravy na rezidenčním místě u nějakého poskytovatele, ať již u praktického lékaře nebo v nějaké nemocnici, vzdělává se a od Ministerstva zdravotnictví dostává určitou dotaci ze státního rozpočtu, která financuje jeho vzdělávání a plat. Mladým lékařům tedy dáváme jakousi nabídku, kdy v případě dobrovolného rozhodnutí lékaře být na daném rezidenčním místě, navýšíme dotaci, díky čemuž bude začínat na platu až dvojnásobně vyšším než v současné době, ale je to podmíněno závazkem, že zůstane v českém zdravotnictví po nějaký čas.  

Vše ale bude fungovat na bázi dobrovolnosti. Lékaři tuto nabídku nemusí využít, nebude platit en block pro všechny. A navíc dohoda nebude vázána vůči poskytovateli, což bylo v minulosti hlavním argumentem proti zavádění koncepce tohoto typu, kdy mladým lékařům vadilo, že by byli uvázáni po celou dobu u jednoho konkrétního poskytovatele, v konkrétní nemocnici. To ani z našeho pohledu není správná cesta. Cílem je uvázání k českému zdravotnictví, to, aby lékaři zůstali v České republice po nějaký čas, ale zároveň se mohli mezi poskytovateli libovolně pohybovat.   
 

Otázky týkající se oblasti zdravotnictví jsou v posledních letech poměrně často podrobovány přezkumu Ústavním soudem. Příkladmo rozhodnutí z června 2017, kdy ÚS vyhověl ústavní stížnosti na zrušení části zákona o veřejném zdravotním pojištění s účinností uplynutím 31. prosince 2018. Na základě nálezu byla přijata nová legislativní úprava. Jaké hlavní změny od 1. ledna v oblasti systému úhrad poukazových zdravotnických prostředků nastaly?  

Jde o poměrně zásadní ústavní stížnost, která byla z mého pohledu zcela oprávněná, protože zde úhrady velmi širokého spektra zdravotnických pomůcek pro široké spektrum pacientů byly v minulosti nastavovány zdravotními pojišťovnami velmi netransparentně, bez jasných pravidel až s prokorupčním potenciálem, a navíc nebyla naplněna dikce Listiny z hlediska nároku pacienta, který má být jasně definován v zákoně. Na základě požadavků vyslovených ve výše zmíněném nálezu jsme tedy ve stanovené lhůtě přijali novou právní úpravu, která jednak stanovuje jasná transparentní pravidla pro vstup nových zdravotnických prostředků do systému, jehož správcem bude Státní ústav pro kontrolu léčiv, a jednak budou výrobci moci zařadit každý měsíc svůj konkrétní prostředek do tzv. kategorizačního stromu, který v určité podobě existoval již dříve, ale nyní byl velmi detailně rozpracován. Zjednodušeně řečeno zde najdeme jednotlivé skupiny zdravotnických prostředků, indikační omezení, omezení úhrad, a tak dále – zkrátka jasné podmínky, za kterých se jednotlivé zdravotnické prostředky hradí. Kategorizační strom je součástí zákona tak abychom zároveň naplnili dikci, že nárok pacienta musí být součástí zákona a nikoliv v nějakém podzákonném právním předpisu. 

Do jisté míry jde o jednu z nejvýznamnějších změn zákona o veřejném zdravotním pojištění. Nález se týká velkého množství prostředků, za které zdravotní pojišťovny ročně uhradí asi 6 miliard korun, proto zde zároveň fungují určité instituty, pomocí kterých se budeme snažit cenu snížit tak, aby byla co nejnižší – například bude muset být vypsaná cenová soutěž, neboť výrobků je celá řada, a tím, že budou výrobci mezi sebou soutěžit, se budeme snažit dosahovat co nejnižší ceny, a bude se tak hradit ten výrobek cenově nejpřijatelnější. Snažíme se tedy v tomto směru myslet nejen na úhradu, ale rovněž na to, aby vše bylo finančně udržitelné, protože prostředky jsou samozřejmě nějakým způsobem omezeny.  

Hlavní změny tedy nastaly v tom, že byly definovány konkrétní skupiny a konkrétní podmínky pro vstup nových prostředků, které jsou jasně transparentní a ověřitelné, a každý měsíc budou moci být zařazovány nové zdravotnické prostředky. Zároveň jde o systém pro pacienta předvídatelný, pacient ví, co a za jakých podmínek mu bude hrazeno. 
 

Měl by být Ústavní soud dle Vašeho názoru ve své rozhodovací činnosti v otázkách zdravotnictví zdrženlivější? 

To záleží případ od případu, ad hoc podle konkrétní stížnosti. Dle tuzemské právní úprávy je nárok na zdravotní péči definován v Listině základních práv a svobod, jde tedy o základní právo, a tím pádem je logické, že se k tomu Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vyjadřuje. Je tedy legitimní, že v tomto směru zákonnou úpravu koriguje, ale samozřejmě je otázka do jaké míry. Je pravdou, že v minulosti v některých případech vyslovil Ústavní soud názory, které měly dopad spíše do politické roviny, to je ale již otázka konkrétních případů.  

Historicky rozhodoval Ústavní soud případů týkajících se otázek zdravotnictví opravdu již celou řadu – byly to kupříkladu zdravotnické poplatky, nadstandardy, již zmíněný nález týkající se systému úhrad zdravotnických prostředků a čekají nás samozřejmě další nálezy. Nedávno byla například podána ústavní stížnost skupiny senátorů na celý systém úhrad zdravotní péče, kdy rozhodnutí Ústavního soudu bude poměrně zásadní věcí, neboť senátoři napadají kompletní systém úhrad zdravotní péče tak, jak je v současnosti v České republice nastaven, a požadují jeho zrušení. Já se však domnívám, že takový krok by způsobil příliš velký chaos, přičemž bychom měli systém spíše kultivovat, a ne ho bořit. Ústavní soud tedy rozhoduje o celé řadě věcí, které jsou mnohdy racionální, jako například rozhodnutí ve věci zdravotnických prostředků, ale někdy je jeho činnost z mého pohledu motivována až příliš politickým pohledem na věc.
 

Od 1. ledna 2019 musí všichni lékaři, v zásadě bezvýjimečně, vydávat elektronické recepty pod hrozbou sankce. eRecepty jsou součástí vize elektronického zdravotnictví.[1] Jaké další kroky v rámci této koncepce plánujete?  

Elektronický recept je v první vlaštovkou. Myslím si, že jde o úspěšný projekt, který ukazuje, že stát může dělat i úspěšné elektronizační projekty, ačkoliv zrovna zdravotnictví v minulosti nedávalo ty nejlepší příklady, kupříkladu kauzu IZIP. Zde se ale ukazuje, že smysluplné kroky elektronizace jsou možné, že to může fungovat. Lékaři a pacienti si na to postupně zvykají a zjišťují, že je to pro obě strany vlastně velmi pohodlné, pokud třeba pacienti dostanou identifikátor prostřednictvím SMS zprávy. Chtěli bychom tedy jít dál stejnou cestou, jen širším způsobem. Aktuálně je například v připomínkovém řízení věcný záměr zákona o elektronizaci zdravotnictví, který je klíčovým předpisem, jenž má nastavit celý systém elektronizace zdravotnictví v ČR – nastavit základní procesy, různé registry, jako například registr zdravotnických pracovníků, registr poskytovatelů zdravotní péče, registr pacientů, tak, abychom měli přehled o tom, kdo je kde jakým lékařem a zda má například oprávnění předepisovat elektronické recepty, protože dnes to tak úplně nefunguje. 

Druhou, zásadnější částí této vize, je umožnit, aby se napříč poskytovateli mohla sbírat data. Pacient navštíví celou řadu lékařů různých odborností – od praktického lékaře, přes různé specialisty a nemocnice, a v zásadě putuje napříč celým systémem, avšak data o jeho zdravotní dokumentaci za ním již úplně nejdou. Data nejsou navzájem sdílena a daný poskytovatel tak neví, jaká pacient podstoupil vyšetření, jakou má anamnézu, a tak dále. A právě tuto problematiku bychom chtěli v rámci elektronizace řešit a nastavit jednak standardy vedení elektronické zdravotní dokumentace, tj. zdravotnickou dokumentaci plně elektronizovat, a jednak standardy sdílení dat v rámci jednotlivých poskytovatelů, kdy by měl ošetřující lékař na základě příslušného oprávnění možnost vidět, jaké nemoci pacient prodělal, zda absolvoval nějaké vyšetření, zda mu byla již odebrána krev, zda byl poslán na magnetickou rezonanci, a tak podobně. Tím se zvýší jednak bezpečnost pacienta a kvalita péče o jeho zdraví, a jednak si od toho slibujeme, že dojde k omezení duplicitních vyšetření. 
 

Součástí elektronického receptu je tzv. lékový záznam, který si může zobrazit na webu nebo v mobilní aplikaci každý pacient, jenž si zažádal o přístup do aplikace. Jeho sdílení však umožní až novela zákona o léčivech. Jaký je aktuální legislativní stav této novely?  

Lékový záznam bude fungovat právě na bázi sdílení dat, konkrétně dat o předepisovaných lécích. Dnes je velmi častá situace, kdy pacient chodí k různým lékařům, a lékaři navzájem neví, jaké konkrétní léky užívá (u chronicky nemocných pacientů je to běžně 15 až 20 léčivých přípravků denně), protože o tom není nikde záznam, v důsledku čehož pak může velmi snadno docházet k předepisovánía užívání duplicitních látek, léčivých přípravků ve vzájemné kontraindikaci a podobným případům, které mohou pacienta poškodit na zdraví či v krajních případech způsobit jeho smrt. To se snažíme odbourat a chceme, aby měl ošetřující lékař přehled o tom, jaké léky byly pacientovi předepsány. Nebude to však jen ošetřující lékař, ale třeba i záchranná zdravotnická služba, která bude mít možnost do lékového záznamu nahlížet a zjistit, že pacient kupříkladu užívá léky na vysoký krevní tlak, a tím pádem mu neaplikují lék, který by krevní tlak ještě zvýšil.  

Předmětná novela zákona o léčivech je bohužel už několik měsíců ,,zaparkovaná“ v Poslanecké sněmovně, kde ji čeká projednání ve druhém čtení.  
 

Současným trendem je invaze elektronizace téměř do všech oblastí lidského života. Samozřejmě rozumím argumentům pro její zavádění, všem přínosům, které jsou s elektronizací spojeny. Nebojíte se ale toho, že elektronizace a vzájemné sdílení dat překročí únosnosti zásahu do práva na soukromí každého z nás? Je systém například připraven na situaci, kdy pacient s plošným sdílením údajů o jeho léčbě nebude souhlasit? 

Výše byly zmíněny přínosy, které od elektronizace očekáváme, a k tomu, aby mohly být plně účinné, vlastně neexistuje žádná cesta mezi. Vždy bude muset být na úkor proklamovaného zvýšení ochrany zdraví do jisté míry omezen nějaký jiný zájem. Každému, kdo bude chtít, aby poskytovatel zdravotní péče ta data měl a pomohl mu, bude mít možnost, ale zároveň myslíme i na možnosti pro ty, co to chtít nebudou. Pokud někdo se sdílením souhlasit nebude, bude mít velmi snadnou možnost to sdělit buď přes aplikaci, anebo dopisem, který s ověřeným podpisem doručí na Státní ústav pro kontrolu léčiv. Případně si může vybrat jen některé poskytovatele, a dát explicitní souhlas se sdílením pouzem jim.
 

Napříč farmaceutickými společnostmi poměrně silně rezonuje téma zveřejňování jednotkových cen. V srpnu minulého roku uložilo Ministerstvo[2] svým přímo řízeným nemocnicím maximálně transparentně zveřejňovat jednotkové ceny nakupovaných léčivých přípravků v Registru smluv. Neobáváte se, že zveřejnění jednotkových cen léčiv povede k reálnému dorovnání jejich cen s cenami v západní Evropě (tj. dojde k výraznému zvýšení)?

Je pravdou, že na základě toho byla vyvolána první vlna jednání, protože před tím se o tomto tématu farmaceutické společnosti příliš bavit nechtěly. První úspěšný krok vidím v tom, že se nám podařilo dostat farma společnosti ke stolu, a následně se nám podařilo najít jakousi zlatou střední cestu, která by eliminovala to, o čem hovoříte, a zároveň by Ministerstvu umožňovala, aby mohlo kontrolovat, co se v přímo řízených nemocnicích děje. Doposud jsme totiž neměli žádný přehled o tom, za kolik nemocnice léčivé přípravky nakupují, tedy jednotkové ceny, a je jasné, že to pak může vést k cenovým odlišnostem. Ostatně na to v minulosti poukazoval i Nejvyšší kontrolní úřad ve svých nálezech, kdy kontroloval několik nemocnic, zjišťoval jednotkové ceny konkrétního léku a to, jak se jednotlivé ceny liší. Často to byly odlišnosti v řádu desítek procent, takže i z tohoto důvodu jsme k danému kroku přistoupili a po všech debatách, které se vedly, nakonec našli dle mého názoru velmi elegantní řešení, které vyhovuje všem stranám. 

Konkrétně bude vytvořena interní databáze, která bude sloužit pro potřeby Ministerstva, Státního ústavu pro kontrolu léčiv, zdravotních pojišťoven, a ve které budou evidovány všechny jednotkové ceny, které do databáze budou výrobci reportovat. Ministerstvo si tyto informace bude zároveň křížově ověřovat s přímo řízenými nemocnicemi. Vše se v těchto dnech spouští, a poprvé v historii tak vznikne ucelená databáze jednotkových cen léčiv. To nám jednak umožní nemocnice srovnávat, a zároveň budou mít do databáze přístup i samy nemocnice, a díky tomu i ony samy získají přehled o tom, za kolik konkrétní lék nakupují ostatní. Dnes jim tyto zprávy dostupné nejsou. Takto se budou moci samy srovnat, a když kupříkldu zjistí, že nakupují o třicet procent dráž, mohou pak vstoupit v nové jednání s dodavatelem a snažit se cenu snížit. Smyslem srovnávání tedy je zejména zvýšit transparentnost, ale způsobem, který šetří riziko pro určité spektrum léků, které identifikovaly farmaceutické firmy, aby nedošlo k negativnímu jevu ovlivnění evropských cen.  
 

Navrhujete zpřístupnit konopí pro léčebné účely širšímu okruhu pacientů, kdy by konopí mělo být hrazeno ve výši 90% do 30 gramů měsíční potřeby. Očekáváte, že počet pacientů využívajících a počet registrovaných lékařů předepisujících konopí pro léčebné účely s legislativní změnou vzroste?

Očekávám, že ano. Léčebné konopí je v české legislativě již od roku 2013, není to tedy tak, že až teď by bylo konopí pro léčebné účely legalizováno. To zde již určitou dobu reálně je, ale nějaký čas trvalo, než se to vůbec celé rozeběhlo. Konopí je aktuálně v lékárnách k dispozici, pacientovi ho musí předepsat lékař, protože jde o léčebný přípravek, ale není hrazený. Problém tedy spočívá v tom, že pacient si konopí hradí v plné výši sám, cena za gram se pohybuje kolem 180 korun, a to může být pro řadu pacientů v konečném součtu velmi vysoká částka. Počet těch, kteří konopí při léčbě využívají, stoupá – dnes hovoříme cca o počtu 400 pacientů, což je meziročně asi třikrát více, proto tedy přicházíme s návrhem léčebné konopí ekonomicky zpřístupnit díky úhradě širšímu okruhu z nich.  

Jedna věc je tedy ekonomická dostupnost, kdy by úhrada jistě sama o sobě zájem zvýšit měla, ale zároveň konopí pacientům musí někdo předepsat, a proto se rovněž snažíme zajistit lékaře, kteří budou ochotni konopí předepisovat. Začínáme nyní pracovat na rozšiřování poznatků lékařů, protože jde o novou formu léčby, a základní informace proto logicky chybí. Jsme v této věci domluveni například na spolupráci s Izraelem, který má s léčebným konopím podstatně větší zkušenost, a máme přislíbeno, že by do České republiky mohli poslat své experty, kteří by zde sdělovali své know-how, a tím by se mohl zvýšit i počet českých lékařů konopí předepisujících. 
 

Minulý týden otevřela Nemocnice Na Bulovce nové centrum porodní asistence umožňující porod bez přítomnosti lékaře, jen s porodní asistentkou. Obdobná centra mají vznikat i v dalších nemocnicích, avšak stále to dle řady žen budou nemocnice a nikoli domácí prostředí. Mezi lékaři převažuje k otázce domácích porodů spíše negativní postoj. I když nejste lékařem, jak se díváte na problematiku domácích porodů?  

Nejsem lékařem, a proto se v této otázce snažím opřít o stanovisko porodníků. Pravdou je, že odborný názor na domácí porody je v zásadě stoprocentně negativní. Vedou se kolem tohoto tématu velké debaty, já osobně se této otázce věnuji již poměrně dlouho a pokud zvážím všechny argumenty, domnívám se, že riziko se úplně eliminovat nedá nikdy a riziko pro dítě i matku může nastat vždy, i když se na první pohled zdá vše bezproblémové. V případě komplikací pak jde o každou minutu a všichni odborníci potvrzují, že lékařská pomoc musí přijít co možná nejdříve, jinak hrozí tragédie. A to je právě při domácích porodech problematické. Nejsem ani přílišným zastáncem porodních domů, tedy domů, které jsou mimo nemocnici a kde se rodí pouze s porodní asistentkou bez lékaře na blízku. 

Jsem si vědom názoru matek, které argumentují tím, že ony mají právo rozhodnout o svém dítěti, ale zdá se mi, že je správně chránit zájem dítěte, a proto jsme našli tuto kompromisní variantu v centrech porodní asistence. Půjde o prostor v rámci porodnice, ale prostředí se snažíme dělat co možná nejpříjemnější, kdy budou matkám nápomocny proškolené porodní asistentky, které povedou kontinuální péči o matku od přijetí, přes předporodní přípravu, až po samotný porod a poporodní péči. Tedy individuální přístup, bez přímého zasahování lékaře, ale zároveň bude lékař na blízku pro případy nějakého problému. To vidím jako dostatečný kompromis, ale samozřejmě ti, co zarytě prosazují domácí porody, asi nebudou spokojení nikdy.  
 

Vaše webová stránka je uvozena citátem J. F. Kennedyho: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svoji zem.” Ptám se tedy, jaké jsou Vaše nejbližší plány do budoucnosti? 

Plánů je celá řada. Zejména se hodlám zaměřit na lékovou legislativu a úhradu léčiv. Je to věc, která je poměrně často zmiňována v médiích, kdy čteme o tom, co, komu pojišťovna neuhradila a podobně, ale žádný systém na světě neuhradí všechno, to není možné. Stále nových a nových léků je celá řada a my posuzujeme jejich nákladovou efektivitu, tedy zda jsou skutečně účinné a jestli pacientovi přináší skutečnou hodnotu za nějaký optimální náklad ze systému veřejného zdravotního pojištění. Současný systém však nefunguje úplně dobře, a proto mimo jiné připravujeme i revizi tzv. § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který řeší právě tzv. výjimečnou úhradu, kdy pacienti žádají o úhradu léku, který standardně hrazen není. Takových žádostí přibývá, a to ukazuje na fakt, že něco v systému asi není správně. Jedním z problematických příkladů jsou tzv. léky na vzácná onemocnění, které jsou velmi drahé. I když se léčba týká cca jen 100 pacientů, stojí okolo milionu korun ročně, někdy i desítky milionů ročně na jednoho pacienta. A tyto léky nejsou Státním ústavem pro kontrolu léčiv hrazeny, protože nesplňují podmínku nákladové efektivity, ale jsou třeba účinné. Plán tedy je, dát do legislativy nový systém právě pro inovativní léky a léky na vzácná onemocnění, v němž bychom chtěli primárně neposuzovat nákladovou efektivitu, která díky tomu, že dané léky jsou takto drahé, nebude nikdy splněna, ale právě se více opírat o jejich účinnost a stanoviska odborných společností. Při posuzování chceme více pracovat se stanovisky odborných společností, dále chceme do procesu přizvat i pacientské organizace a samozřejmě i pojišťovny, a vytvořit tzv. pracovně – kolektivní orgán, kde budou zástupci všech vyjmenovaných, a ti budou posuzovat tyto konkrétní velmi drahé léky a jejich přínosnost. Tím by se měl systém stát více flexibilním a pokud dá například farmaceutická společnost závazek alespoň určité nákladové limitace, pak by měl být lék pacientovi poskytnut a být uhrazen, aniž by musel takto individuálně žádat skrze § 16.  

Jeden velký plán je tedy zpřístupnit pacientům tuto novou inovativní léčbu a druhý velký plán se týká dostupnosti léků v lékárnách, protože ne všude pacient dostane svůj lék. Někdy nejsou léky dostupné z objektivních důvodů, kdy pak lék není například z důvodu přerušení výroby dostupný v celé Evropě, ale někdy může být nedostupný z toho důvodu, že je dodáván pouze do některých lékáren. A to nechceme, a proto chystáme tzv. emergentní systém výdeje léčiv, který bude velmi zjednodušeně řečeno spočívat v tom, že pokud pacient přijde do lékárny se svým elektronickým receptem a lékárník daný lék mít nebude a nebude schopen ho zajistit standardní distribuční cestou, bude výrobce odpovědný za to, že lék dodá do lékárny do 2 pracovních dnů. Chceme tedy povinnost převést na výrobce, a to by mělo mimo jiné vést k tomu, že se omezí objem tzv. reexportů, tedy případů vyvážení léků do zahraničí, kdy jsme svědky případů předání léku výrobcem distributorovi, ale ten nedodá lék do lékárny, ale vyveze ho do nějakého jiného státu, kde ho prodá za vyšší cenu. To jsou tedy hlavní plány.