Ministr zdravotnictví Vojtěch: Chci, abychom do dvou let uměli měřit kvalitu péče

Datum vydání: 12. 11. 2018
Zdroj: Otevřené zdravotnictví
Autor: Lenka Petrášová

---

Sto dní hájení je dávno za ním a nejmladší ministr současného kabinetu sám hodnotí svou vládní misi zatím spíš pozitivně. A to i přesto, že v posledních týdnech se dost široce propírají jeho personální šachy v institucích, jež pod něj spadají. Konkrétně třeba výměna šéfů v ostravské fakultní nemocnici. Adam Vojtěch však říká: „Při pohledu zpět bych nic neudělal jinak.“ A má v plánu, že kontroly přímo řízených organizací budou dál pokračovat a pokud se odhalí další pochybení manažerů kdekoliv jinde, budou padat další hlavy. Jeho priority jsou ovšem jinde: například v rychlejším přístupu léků k pacientům se vzácnými chorobami nebo ve větším zapojení pacientů do rozhodování o lécích a léčbě, které na český trh vstupují.

Sehnat termín na rozhovor s ministrem zdravotnictví je kus umění. A když už se to podaří, je to v hodinové obědové pauze při důležitém jednání Poslanecké sněmovny. Adam Vojtěch sem z ministerstva poctivě chodí, protože chce podle svých slov dobře vykonávat mandát zvoleného poslance i ministra zároveň. Byť je to těžké a přiznává, že klouzavý mandát by byl lepší. Nebo fakt, kdyby bylo řečnění některých kolegů poslanců bylo kratší, a dalo by se tak stihnout mnohem víc práce na ministerstvu. Jaké? Co má v plánu a co dosud považuje za svůj největší úspěch v křesle ministra zdravotnictví?

Jaké jsou momentálně Vaše tři nejdůležitější priority v resortu pro nejbližší dobu?

Chci rozhodně víc posílit roli praktických lékařů. Bylo by dobré, kdyby se stali něčím jako „dveřníky“ do systému zdravotnictví. Zkrátka aby měli mnohem větší roli. Aby to nebyla jen taková ta administrativní jednotka, která bude rozesílat pacienty jinam. Rád bych docílil toho, aby to byl právě praktický lékař, kdo koordinuje putování pacienta mezi jinými lékaři či nemocnicemi a hlavně: aby to byl on, kdo mu poskytne co nejširší péči. Což znamená i uvolnění preskripčních omezení. Budu rád, když se nám povede odstranit administrativní bariéry, které tomu zabraňují. Ať už co se týče léčby diabetu, hypertenze a dalších věcí, které nyní připravujeme ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami. Myslím, že právě praktický lékař by měl mít tu silnou roli v léčbě pacienta, kterou nyní nemá. I proto možná máme tak vysoký počet návštěv pacientů u lékaře, protože lidé v tom systému možná trochu bloudí.

A dál?

Druhá oblast je určitě léková politika. Chceme udělat revizi současného systému cen a úhrad, který funguje v současné podobě už asi deset let. Řešíme obecně nastavení systému a jeho zpružnění. Víme dobře, že správní řízení jsou velmi dlouhá, trvají i několik let. Speciálně je to smutné u léků na vzácná onemocnění, které nejsou schopny projít naším sítem, protože jsou to léky velmi drahé a jsou určeny jen pro pár pacientů v zemi. Chtěl bych na to vytvořit novou legislativu v rámci cen a úhrad a zrevidovat, to co fungovalo doposud.

Mám tomu rozumět tak, že čeští pacienti se k nejnovějším lékům dostanou dříve, a ne až jako úplně poslední v Evropské unii, jako je tomu reálně doposud?

Samozřejmě je jasné, že si jako žádný stát na světě nemůžeme dovolit platit všechno. Nějaké síto být musí. Ne všechny léky proto mohou vstoupit do úhrad, speciálně když tam není prokázaná patřičná efektivita. Nicméně špatné je, že ten proces vstupu do úhrad léčby u nás trvá příliš dlouho, notabene několik let, i když ten lék účinný je a pacientům by výrazně pomohl. Konkrétně se to týká léků na vzácná onemocnění.

Znamená to tedy, že chcete odbourat paragraf 16? Tedy skutečnost, kdy se k pacientům v Česku dostávají pouze na výjimku léky či léčba, která tu jinak není dostupná a schvaluje ji jen dle svého uvážení revizní lékař zdravotní pojišťovny?

Ne, tento paragraf zůstane zachován jako určitá záchranná brzda pro pacienty. Nicméně teď se jeho využívání rozrostlo do takových mezí, že to není možné akceptovat. Paragraf je určen pro výjimečné případy a ne pro to, aby se jeho prostřednictvím k nám snažily farmaceutické firmy prosadit cokoliv. My už teď víme, že třetina z těch žádostí pacientů jsou léky na vzácné choroby. A tady chceme právě nastavit lepší proces, aby byl vstup léků do úhrad předvídatelnější a transparentnější a nebyl závislý…

…na tom, jak se zrovna vyspí revizní lékař pojišťovny?

Ano. S mírnou nadsázkou řečeno ano.

Dobře a třetí cíl?

Po mnoha letech diskusí bychom vážně chtěli hodně dopředu posunout e-health. A netýká se to jen elektronických receptů, které již fungují, a kde by mělo začít konečně fungovat i sdílení lékových záznamů pacientů napříč poskytovateli. Chceme kromě toho vytvořit celou novou strukturu e-health v Česku. Už máme připravený věcný záměr zákona o elektronickém zdravotnictví, který dobře popisuje sdílení dat. Takže pokud se vše podaří, v roce 2020 už by se měl spustit celý nový systém tak, abychom měli podobný systém elektronického zdravotnictví, jako ostatní země na západ od nás.

No a pak je tu samozřejmě řada dalších dlouhodobějších cílů. Například reforma psychiatrické péče, kterou naprosto podporuji. Jsem rád, že se nám ji povedlo v poslední době hezky akcelerovat. Otevřeli jsme první Centra duševního zdraví a vyhlásili jsme výzvu na dalších šestnáct. Chceme skutečně podporovat komunitní péči o psychiatrické pacienty, protože z čísel je jasné, že duševně nemocných rapidně přibývá a je nutné tomu tu péči přizpůsobit. Je mi jasné, že je to práce na léta, protože víme i ze států, kde už tuto reformu směrem od lůžkové péče ke komunitní udělali, že je to běh na léta. Ale s tím jsem smířený.

Jak chcete do všech těchto rozhodovacích procesů zapojit samotné pacienty? Ti mají ve vyspělém světě vždycky poměrně dost důrazné a politicky hlasitě slyšitelné slovo…

To se nám daří, řekl bych. Například se nám teď povedlo dokončit regulaci úhrad zdravotnických prostředků na poukaz, návrh zákona prochází právě Senátem. A povedlo se to za velmi krátkou dobu – vlastně do roka od vzniku návrhu a to je rekordní čas. Zrovna tento zákon byl přitom velmi dobrou ukázkou, jak s pacientskými organizacemi spolupracujeme. Je to totiž z velké části jejich zásluha, že je na světě.

Velmi dobře nám také funguje pacientská rada na ministerstvu zdravotnictví a pacienti se i díky ní dobře zapojují do legislativy. Teď zrovna se ustavuje stálá ministerská komise, složená jak z pacientských organizací, tak z odborníků, která bude pravidelně revidovat nové zdravotnické prostředky, které vstupují k nám na trh a chtějí do úhrad. Pacientské organizace jsou také zastoupeny v komisi na ministerstvu, která se zabývá cenami a úhradami.

To tedy spíš pamětníkům hned připomene návrat kategorizační komise z doby ministrování Davida Ratha, a neprůhledného rozhodování komise o tom, které léky do úhrad pustí, a které ne.

Určitě ne. Tato skupina se totiž bude věnovat jen lékům na vzácné choroby. Ano, rozhoduje se o nich sice ve správním řízení na Státním ústavu pro kontrolu léčiv (SUKL), a to tak nadále zůstane, ale chceme vytvořit speciální režim, kdy budou moci i pacienti a odborníci posuzovat léčivé přípravky ne z hlediska nákladové efektivity jako to dělá nyní SUKL, ale z pohledu jejich účinnosti a přínosu léčby. Takže když to shrnu: zůstane paragraf 16 pro naprosté výjimky léčby a dále bude fungovat správní režim VILP (pozn. red.: vstupu Vysoce inovativních léčivých přípravků do země). Plus chceme zavést to, že by tyto drahé nejnovější inovativní léky na vzácné choroby dostaly omezenou, pouze pětiletou, úhradu z veřejného zdravotního pojištění. Po tuto dobu se bude posuzovat účinnost léčby pacientů. Pokud se prokáže dobrý účinek, tak se lék dostane do úhrad, pokud ne, náklady na léčbu pacientů ponese dál výrobce léku. Čili ta komise ministerstva bude fungovat pouze pro úzký okruh léků a pro skutečně specifické případy, aby se moderní léky rychle dostaly k těm několika pacientům ročně, kteří je potřebují.

Jak se díváte na nedávný rozsudek Ústavního soudu, který konstatoval, že se musí proměnit správní rady pojišťoven tak, aby do nich měli přístup i pacienti?

Ano, to je druhá věc, jak dostat pacienty k rozhodovacím procesům. Bez ohledu na nález Ústavního soudu, tento záměr byl již obsažen v našem programovém prohlášení vlády. Nyní je to tak, že musíme do podzimu příštího roku upravit legislativu tak, aby se to podařilo. Zrovna diskutujeme o tom, jak to udělat.

Takže už se jako Petrášová, coby kdykoliv potenciální pacientka, mohu hlásit do kontrolních orgánů své pojišťovny?

No to je otázka, jestli to může být takto… Chceme předejít tomu, aby se dala zdravotní pojišťovna ovládnout přes pár jednotlivců, nebo chcete-li bílých koňů, jakýmikoliv skupinami. Roli pacientů bychom viděli spíš v dozorčích radách. Na debatu, jak volby zařídit, a jak to udělat tak, aby za jednotlivými vyslanci pacientů stála dostatečná síla těch, za něž mluví, máme čas do konce roku.

Máte na ministerstvu plán, jak měřit kvalitu péče ve zdravotnictví? V minulosti se vyskytly pokusy třeba v podobě pilotního programu Akord u VZP, jak to dělat, ale skončilo jen u nich. Takže v Česku v tuto chvíli neexistuje nic, co by měřilo kvalitu péče ať už v nemocnicích, nebo v ambulancích.

Akord je věcí jedné pojišťovny a pokud vím, tak ta s rozvojem programu momentálně znovu počítá v takzvaném vylepšeném modelu Akord Plus. Ovšem já teď shodou okolností zakládám na ministerstvu pracovní skupinu na měření kvality péče a chci, abychom diskutovali o tom, jak to dělat. Je to v rámci zákona o e-health. Chtěl bych, abychom dali dohromady určité ukazatele, které se budou v ordinacích sledovat.

Hezký plán.

Chápu, co tím chcete říct, ale já bych chtěl, aby to v roce 2020 skutečně bylo hotové. Konkrétně lze kvantifikovat nějaké nepodkročitelné počty výkonů. To je ukazatel velmi důležitý a odráží kvalitu daného zařízení. Už dnes se sice sbírají data z nemocnic, a velmi dobře to funguje u nežádoucích událostí, jako jsou pády v nemocnicích, či procento dekubitů.

Ovšem tato data se za konkrétní nemocnici nikde nezveřejňují a jako pacient nemám šanci se k nim dostat, dokonce ani jako novinář ne. Jedna z nemocnic mi na žádost o procento nozomokiálních infekcí, tedy těch, jež pacient získá druhotně v nemocnici, odpověděla, že je menší než dvě procenta. To by ovšem byla asi nejlepším špitálem na světě. Tak nízké procento nemá nikdo. Takže o co se mám pacient opřít, když chci vědět, kde se dobře léčí?

Pravda je, že se tyto údaje nezveřejňují. Jsou to data, která jsou sice měřitelná, sbírají se, ale jde o dobrovolnou aktivitu nemocnic, která nyní slouží spíš k jejich vzájemnému porovnávání.

Pak mě ale zajímá, k čemu se díky Vám jako pacient dostanu? Data, která jsou neveřejná, jsou mi přece k ničemu pro rozhodování, kde se jít nechat operovat.

U dat, která jsou tvrdě měřitelná, jako jsou právě počty jednotlivých výkonů nebo počty překladů pacientů, tam není důvod, aby se k nim pacient nedostal. Samozřejmě je to i o vysvětlování, proč jsme zrovna zvolili takový objem výkonů a co to znamená. Nebo co znamená, když je dané zařízení nesplní – tedy že tam asi není tolik erudovaných pracovníků. Máme svobodnou volbu poskytovatele péče a určitě je důležité, aby se pacienti měli podle čeho rozhodovat. Takže můj slib je, že skutečně relevantní data zveřejníme. Pracovní skupina by měla začít pracovat už teď v listopadu.

Takových slibů ovšem slyšeli pacienti v posledních dvaceti letech hodně…

Je pravda, že když jsem se nedávno vrátil z pracovní cesty z Holandska, tak tam nám říkali také, že chtějí stejná data zveřejňovat, ovšem že odpor poskytovatelů péče je velký. Takže i tam, kde s podobnou debatou začali před dvaceti lety, bojují se stejnými problémy. Očekávám proto na toto téma ještě náročnou debatu i u nás.

Máte zkušenosti ze správní rady největší zdravotní pojišťovny v zemi – VZP. Jaký je podle Vás ideální model konkurence zdravotních pojišťoven mezi sebou pro Českou republiku?

Souhlasím, že dnes velký prostor pro konkurenci není. Dnes se klienti mohou orientovat pouze podle tu lepšího a tu horšího servisu. Nebo podle výhod, které nabízí fondy prevence zdravotních pojišťoven, jež ovšem víceméně kopírují to stejné. Budeme se o tom, jak to pozměnit, bavit v rámci nového zákona o zdravotních pojišťovnách, na němž pracujeme. Nemyslím si totiž, že by zdravotně pojistné plány měly být schvalovány Poslaneckou sněmovnou, bohatě stačí, když je schválí vláda. Bylo by taky dobré umožnit pojišťovnám, aby mohly uzavřít nějaký kontrakt s klientem na dobrovolné bázi ve smyslu bonifikace, pokud splní určité podmínky – třeba pravidelné preventivní prohlídky, nebo jakým způsobem se ten člověk bude pohybovat po systému. Je to na pojišťovně, aby si vymyslely systém tak, aby klient nebyl poškozen ve svých právech. A pokud to bude na dobrovolné bázi, tak v tom nevidím žádný zásadní problém.

To mi silně připomíná oprášení modelu řízené péče, s nímž kdysi přišla ODS za exministra Tomáše Julínka, ne?

Asi ano, ale proto také mluvím o dobrovolném rámci. Zdravotní pojišťovny se také musí samozřejmě pohybovat v tom, co jim ukládá Ústava, takže se nikdo nemusí bát, že by byl krácen na svých právech.

Když už máme tu reminiscenci na vládu ODS, tak řekněte: obejdeme se podle Vás do budoucna bez nějaké výrazné formy spoluúčasti pacientů nebo spíš ne?

Otázka je, jak dalekou budoucnost máte na mysli. Ano, dnes se ekonomice daří, máme velmi dobrý výběr pojistného. Jenže v nějakém střednědobém výhledu může být situace složitější. Ta diskuse asi bude muset nastat, byť je to politicky citlivá věc. Ta vyšší spoluúčast ale nemůže být jen na straně pacientů, ale i ze strany státu a jeho plateb za státní pojištěnce. I proto připravujeme ten nový zákon, který má nastavit automatickou valorizaci plateb, protože dnes tomu tak není. Ostatně nám to doporučuje i OECD ve své poslední zprávě.

Vrátím se ještě k té spoluúčasti pacientů. Co by podle Vás bylo reálné? Nějaká forma nominálního pojistného například?

To bude záležet na politické debatě. Ale nevidím důvod, proč by si pacienti nemohli legálně připlatit třeba za plánovanou operaci o víkendu nebo za to, že je bude operovat konkrétní lékař. To jsou věci, které jsou určitě akceptovatelné i veřejností. Nikoho to neomezuje na péči, spíš je to o větším komfortu. Tedy podobných hotelových službách, jaké už dnes fungují s nadstandardními pokoji v nemocnicích a nabídkou donášených jídel. Může to být i otázka plateb za komfortnější implantáty. To vše je věc, která k debatě určitě bude. Ale nemyslím si, že v nejbližších třech letech.

Z budoucnosti se vraťme spíš už k tomu, co máte ve funkci za sebou. Co byste označil za největší úspěch?

Určitě to, jak se povedla dohoda na úhradové vyhlášce. Což se podařilo poprvé v historii. Je to podle mne dobrý signál a možná i pozitivní změna v myšlení, protože doposud to bylo tak, že pojišťovny sice mají jednat se všemi čtrnácti zástupci jednotlivých segmentů o úhradách péče na další rok a skončit dohodou, ale vždy se některému segmentu výsledek nelíbil, takže tak trochu násilím muselo do dohod vstupovat ministerstvo. Spoléhali totiž na to, že si díky ministrovi vylobují lepší podmínky. Letos se to nestalo, protože jsem od počátku avizoval, že takový model už nechci.

Není to dáno spíš dobrou ekonomickou situací, takže zdravotní pojišťovny mohly nabídnout dobré podmínky hrazení péče?

Jistě, i to v tom může hrát roli. V každém případě jsem rád, že se podařilo, aby všichni podepsali dohodu, aniž by ministerstvo bylo v tlaku, že má něco direktivně určovat. Další věc, za kterou jsem rád, je právě zákon o úhradě zdravotnických prostředků. Povedlo se jej navíc schválit v rekordním čase necelého jednoho roku, což je velký úspěch u takto výrazné změny zákona. A pak jsou to různé dílčí věci, které se podařily – například přenastavení fungování přístrojové komise. Nebo lepší kontroly přímo řízených nemocnic, třeba toho, co soutěží. Povedlo se nám nastavit pravidla pro pravidelný reporting veřejných zakázek, což tu v minulosti nikdy nefungovalo.

Když zmiňujete nemocnice, nelze se nezeptat na personální změny, které jste provedl: Ostrava, Homolka, Bulovka… Nelitujete toho, že jste se do toho pustil tak razantně, když vidíte, co to například v Ostravě způsobilo?

Určitě nelituji. Je jasné, že když člověk dělá změny, tak to vždycky někde vře, jako tomu bylo právě v Ostravě, kde ta personální změna byla komplikovaná. U Bulovky už není zásadní problém, tam je komplet nový management a také na Homolku teď nastoupil velmi kvalitní ředitel. Snažím se zkrátka dát ty nemocnice dohromady, což je mým úkolem a určitě proto nelituji kroků, které jsem udělal. Samozřejmě vím, že si tím dělám spoustu nepřátel. Jenže když jsou například manažeři nemocnice majetkově propojeni s laboratoří, kam zasílají vzorky, tak to není v pořádku.

Takže budou padat další hlavy?

To nemůžu vyloučit. My v těch kontrolách a auditech v nemocnicích samozřejmě pokračujeme a podle toho se pak budu rozhodovat. Je jasné, že jak nemocnice nikdo příliš neřídil, tak si dělaly, co chtěly, ale to se nyní bude muset změnit.

Překvapilo Vás něco, od té doby, co jste se posadil do poměrně horkého křesla ministra zdravotnictví, nebo už tím, že jste se na tuto roli poměrně dlouho připravoval, tak už jste díky tomu znal zákulisí i všechny silné hráče v systému?

Občas člověka vždycky něco překvapí. Třeba jeden z největších oříšků pro mne je oblast vzdělávání lékařů. Tam stojí proti sobě tolik protichůdných skupinek lékařů, že najít konsenzus je skoro nemožné. Absolvoval jsem celou řadu jednání a jedna skupina říká tohle a další pravý opak. Tam jsem byl skutečně překvapen, jak lékařská obec umí jít tvrdě proti sobě. A ministr je někde uprostřed toho a musí to nějak rozhodnout.

Udělal byste zpětně něco jinak?

Někdy se hledá správná cesta jen špatně. Třeba v otázce platů zdravotníků – navyšovat plošně všem stejně? My jsme zvolili cestu navýšit platy sestrám ve směnném provozu a jsme za to odbory kritizováni. Některé věci se zkrátka ukáží až časem, kde je pravda. Ale obecně si myslím, že bych neudělal nic jinak, než jak jsem se rozhodl.