Ministerstvo musí být maximálně otevřené pacientům, říká v rozhovoru pro Mosty ministr zdravotnictví Adam Vojtěch

Datum vydání: 4. 7. 2018
Zdroj: Časopis Mosty
Autor: Václav Krása

Vážený pane ministře, nejdůležitějším zákonem, který nyní váš úřad připravuje, je nepochybně novela zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Především k tomuto zákonu se budou vztahovat mé otázky. Novela zákona o veřejném zdravotním pojištění nově upravuje přístup ke zdravotnickým prostředkům. NRZP ČR navrhuje úpravu § 16b odst. 1, která stanoví limit doplatků na léky ještě pro jednu mnohem zranitelnější skupinu občanů, než jsou senioři pobírající starobní důchod a lidé ve věku nad 70 let. Jedná se o poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně a občany, kteří byli uznáni invalidními ve druhém nebo třetím stupni, avšak tento důchod jim nebyl přiznán. Měl by takový návrh vaši podporu?

Možností snížení limitu na doplatky osobám ve třetím stupni invalidity se již na ministerstvu zabýváme. Je samozřejmě nezbytné vyhodnotit dopady takové změny a zároveň stanovit přesný postup, jakým způsobem se stupeň invalidity bude prokazovat. Zatímco u ochranné hranice na základě věku je pro zdravotní pojišťovny snadno poznatelné, kdo již zákonem stanovenou hranici překročil, u osob invalidních takovou informací zdravotní pojišťovny nedisponují. Za účelem vyjasnění celé situace jsme oslovili Ministerstvo práce a sociálních věcí, které má v gesci vydávání posudků o invaliditě příslušného stupně a disponuje tak potřebnými informacemi. Předpokládám, že po vyhodnocení jednotlivých možností řešení a dopadů snížení ochranného limitu nic nebude bránit tomu, aby byla přísluš- ná právní úprava navržena a z mé strany podpořena. Jak ovšem plyne již z položené otázky, týká se předkládaná novela úhradové regulace zdravotnických prostředků vydávaných na poukaz, kdy reálně hrozí, že od 1. ledna 2019 bude naprostá většina z nich vydávána s 25% spoluúčastí pojištěnců. Mám obavu, že nesouvisející pozměňovací návrhy, jako je snižování ochranného limitu pro další skupinu osob, mohou osud celého legislativního procesu negativně ovlivnit. A jedním z důsledků může být i výrazné zvýšení spoluúčasti pojištěnců v příštím roce. To je riziko, které nemůžeme podstoupit. Z toho důvodu preferuji variantu, aby snižování ochranného limitu nebylo spojováno s novelou týkající se zdravotnických prostředků.

Znění § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, umožňuje výjimku úhrady jinak nehrazeného léku, a to pouze v případě, že se jedná o jedinou možnost léčby. Tuto podmínku nesplňuje řada pacientů, přestože jiná léčba je pro ně příliš zatěžující, velmi málo účinná nebo léčení značně prodlužující. NRZP ČR navrhuje řešit problém tím, že se rozšíří podmínka jediné možnosti léčby na prokazatelně nejúčinnější možnost léčby. Při jednání jste tento návrh nepodpořil, ale uvedl jste, že tuto věc chcete řešit. Můžete uvést kdy a jak chcete řešit výjimky u nehrazené léčby?

Stávající znění § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění přináší celou řadu úskalí. Je zvláštní, že ačkoliv je tam toto ustanovení již více než 20 let, vášně vzbuzuje až poslední roky, a to jak ze strany pacientů, tak i stran zdravotních pojišťoven, výrobců léčiv a dalších. Účelem § 16 je pacientovi garantovat dostupnost léčivého přípravku nebo zdravotnického prostředku v mimořádné situaci, kdy standardní proces stanovování úhrad léčiv a zdravotnických prostředků ze zdravotního pojištění neposkytne konkrétnímu pacientovi potřebné řešení jeho zdravotního stavu. Návrh NRZP ČR směřující k tomu, že § 16 by se vztahoval na nejúčinnější možnost léčby, by z tohoto paragrafu zcela nesystémově udělal další proces posuzování účinnosti, bezpečnosti a efektivity léčiv a zdravotnických prostředků. To však není jeho účelem! Účinnost léčby, na kterou NRZP ČR odkazuje, totiž dnes zohledňuje standardní režim stanovování úhrad léčiv podle části šesté zákona o veřejném zdravotním pojištění. V tomto řízení se prokáže, co je a co není účinné. A z toho řízení vzejde rozhodnutí, zda léčivý přípravek je účinnou alternativou stávající terapie a bude hrazen všem indikovaným pacientům či nikoliv. Paragraf 16 má být jen ústavní pojistkou pro případ, že lék, který z nějakého důvodu nemá úhradu ze zdravotního pojištění, bude pacientovi uhrazen, pokud je to pro něj jedinou mož- ností léčby. Takto je to principielně podle našeho názoru správně a naším úkolem je spíše zajistit, aby jednak byly účinné, bezpečné a nákladově efektivní léky hrazeny co nejdříve na základě standardního procesu stanovování úhrad léčiv a jednak aby v případě, že žádná hrazená alternativa neexistuje, byl proces spojený se schválením úhrady na § 16 co nejrychlejší.

NRZP ČR považuje za důležité, aby se na procesu zařazování zdravotnických prostředků do příslušných úhradových skupin kategorizačního stromu a jejich vyřazování bezprostředně účastnili i zástupci pacientů, pacientských organizací a lékařských odborných společností. NRZP ČR si je jista tím, že SÚKL není schopen samostatně zhodnotit funkční vlastnosti zdravotnických prostředků nebo účel jejich použití, stejně jako je tomu u léčiv. Jak se díváte na povinné účasti zmíněných subjektů v procesu zařazování ZP do úhradových skupin a vyřazování konkrétních ZP, stejně tak jako na hodnocení jejich kvality?

Od svého nástupu do funkce kladu velký důraz na to, aby bylo ministerstvo pacientům maximálně otevřené. Pacientské organizace jsou proto členy celé řady pracovních skupin a podílejí se na pří- pravě legislativních návrhů. Od začátku procesu přípravy nové úhradové regulace zdravotnických prostředků na poukaz byla zahrnuta nejen Pacientská rada MZ, ale i NRZP ČR a Koalice pro zdraví. Pro novou právní úpravu bylo jejich zapojení velkým přínosem. Tyto subjekty, stejně jako například i odborné společnosti, budou součástí stálé Komise pro kategorizaci a úhradovou regulaci zdravotnických prostředků a budou se i dále účastnit všech aktualizací kategorizačního stromu. Kategorizační strom je popsán natolik konkrétně, že samotné zařazení zdravotnického prostředku do úhradové skupiny představuje triviální proceduru, která bude probíhat prostým ohlášením. V této věci SÚKL ani nepovede žádné správní řízení. Naopak vyřazení bude probíhat na základě podnětu kohokoliv, tedy klidně i NRZP ČR. Tedy i na této proceduře mohou pacienti aktivně participovat, totéž platí i pro odborné společnosti.

NRZP ČR dlouhodobě usiluje o možnosti, aby u osob se zdravotním postižením mohl být ve zdravotnickém zařízení jejich asistent. Dnešní zdravotnický personál není schopen těmto pacientům poskytnout pro ně naprosto nezbytnou péči. Jak se stavíte ke stanovení povinnosti zdravotnického zařízení umožnit pobyt a péči osobního asistenta pacienta v případě, že má specifické komunikační potřeby či když je péče o jeho osobu ošetřovatelsky velmi náročná?

Pokud vím, tak je to běžné již dnes. Pokud je indikován pobyt asistenta pojištěnce v lůžkové péči kvůli jeho zdravotnímu stavu a tento pobyt je schválen revizním lékařem příslušné zdravotní pojišťovny, pak je takový pobyt hrazen ze zdravotního pojištění. A poskytovatel zdravotní péče by měl pobyt asistenta plně respektovat. Určitě se na to však blíže zaměřím a zeptám se vedení nemocnic na výjezdech v regionech a budu od nich požadovat informace, jak v takových případech postupují.

Jaký názor máte na to, že je v zákoně a ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci zakotvena povinnost poskytovatelů zajistit pacientovi v každém z případů jeho hospitalizace komunikaci s ním v takové formě, které je schopen rozumět a sám jí komunikovat? Sou- časní poskytovatelé skoro vždy v těchto případech své povinnosti porušují, neboť neinformují takového pacienta formou, které rozumí a v níž může komunikovat, jaký výkon budou provádět, co se s ním bude dít, o dalších možnostech jeho léčení (čímž mu znemožní svobodnou volbu léčby). Praktická žádná nemocnice či poskytovatel nemají ani jednoho pracovníka, který by byl schopen takovou komunikaci zajistit. Pro pacienta je takové léčení ohromným stresem a raději do nemocnice odmítá nastoupit.

Je dobře, že je tato povinnost zakotvena ve vyhlášce i v zákoně a je samozřejmě špatně, pokud je pravda, že není dodržována. Musíme se na to zaměřit. Nicméně v sou- časné době dokončujeme novelu vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, ve které kromě významného zjednodušení zdravotnické dokumentace navrhujeme doplnit do § 1, který vymezuje údaje o zdravotním stavu pacienta a skutečnostech souvisejících s poskytováním zdravotních služeb pacientovi, novou povinnost zaznamenávat informaci, jde-li o pacienta se zdravotním postižením, informaci o nezbytných zdravotnických prostředcích, popřípadě zvláštních pomůckách, které pacient používá. A jde-li o pacienta se sluchovým postižením nebo kombinovaným sluchovým a zrakovým postižením, též informace o formách komunikace, které pacient preferuje. Věřím, že by to mohlo pomoci.

Někteří z pacientů potřebují komunikovat specifickým způsobem, za použití specifické techniky, kterou jim někdo musí též připravit. Takové komunikaci též musí personál poskytovatele rozumět nebo si vše nechat přetlumočit osobním asistentem pacienta. Jaký je váš názor na povinné zakotvení specifických komunikačních prostředků pacienta či služeb při jeho hospitalizaci do vyhlášky o zdravotnické dokumentaci?

Zdravotnická zařízení by v rámci svých možností určitě měla pacientům se specifickými potřebami vycházet maximálně vstříc. Pokud by měla být stanovena povinnost poskytovatele být vybaven „specifickými“ technickými zařízeními umožňujícími komunikaci s pacienty se specifickými potřebami, nelze tak učinit prostřednictvím vyhlášky o zdravotnické dokumentaci, ale vyhláškou o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče. Bude-li věcný zájem na doplnění vybavení zdravotnických zařízení o tyto přístroje, jsem otevřen se o tom se všemi zainteresovanými stranami bavit.

Pane ministře, jaký máte názor na souběh elektrického invalidního vozíku s mechanickým invalidním vozíkem, samozřejmě při jejich řádné indikaci?

Institut souběhu elektrického a mechanického invalidního vozíku je problematický minimálně s ohledem na dvě skutečnosti. Jednou je otázka zdravotně sociálního pomezí, a sice myšlenka, zda mají být při souběhu oba vozíky hrazeny výhradně ze systému zdravotního pojištění. Druhá spočívá v indikačním omezení, které říká, že na elektrický vozík získá pojištěnec nárok až tehdy, kdy již v žádném případě nemů- že ovládat vozík mechanický. Nechám-li stranou výše uvedené formální problémy, domnívám se, že pro vybrané skupiny pojištěnců je souběh obou vozíků existenční nutností a právě těmto osobám je třeba pomoci. V tomto směru se podařil dílčí průlom, protože v pracovní skupině pro kategorizaci a úhradovou regulaci, která připravila aktuálně projednávanou novelu úhrad zdravotních pomůcek, se podařilo prosadit alespoň v omezené míře právě institut souběhu, kdy je uhrazen elektrický invalidní vozík a ve vybraných indikacích klient získává jaký- si extra příspěvek, který mu pomůže uhradit nezanedbatelnou část nákladů na doplňkový mechanický vozík pro domácí využití. Pevně věřím, že v tomto trendu se bude pokračovat i nadále a souběh vozíků již nebude pro většinu potřebných tabu.