S dotazy ke covid-19 se obracejte na celorepublikovou informační linku ke koronaviru 1221.
Pro volání ze zahraničí můžete využít telefonní číslo +420 226 20 1221.

V rámci opatření proti koronavirové nákaze upřednostněte, prosím, písemný, elektronický či telefonický kontakt před osobním setkáním na ministerstvu.

Aktuální informace ke kauze Diag Human

Vytvořeno: 25. 7. 2008 Poslední aktualizace: 25. 7. 2008

„Argumenty  státu v takzvané kauze Diag Human jsou velmi silné, a já nemám žádné pochybnosti o tom, že kdyby ji rozhodoval soud, daňový poplatník by už nezaplatil žalující společnosti ani korunu,“ prohlásil ministr zdravotnictví Tomáš Julínek v reakci na fázi sporu, kdy se očekává vyhlášení rozhodčího nálezu. „Musím ale také současně konstatovat, že díky mým předchůdcům v ministerském křesle, kauzu nyní nerozhoduje nezávislý  soud, ale rozhodčí senát složený ze tří členů, z nichž jsem já žádného nenavrhoval. Nemohu se tedy ani cítit odpovědný za  jeho verdikt, který momentálně nelze odhadnout.“ dodal ministr s tím, že v případě nepříznivého výsledku by měl stát podat žádost o přezkum rozhodnutí.


 


Rozhodci se 29. ledna letošního roku usnesli, že dokazování v kauze Diag Human  považují za skončené a  vyzvali obě strany  k podání závěrečných návrhů.  To za stát, tedy stranu žalovanou, učinil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových  spolu s právníky státu ke dni  5. března 2008.  Od té doby ještě rozhodčí senát řešil například otázku  podání vedlejšího účastníka řízení, výši odměn svých členů a připuštění rozšíření žaloby, na což adekvátně reagovali zástupci státu. V současnosti se očekává, že rozhodci po předložení požadovaných podkladů budou vyhodnocovat závěrečné návrhy stran sporu a předpokládá se, že snad již vypracovávají příslušný rozhodčí nález. Ten by měl zdůvodnit případné rozhodnutí o výši škody, která žalobci měla –  dle jeho tvrzení – vzniknout jednáním žalované strany. V současnosti ale nelze odhadnout v jakém časovém horizontu lze verdikt rozhodců očekávat.     


 


Zástupci státu jsou přesvědčeni, že nárok na náhradu škody uplatněný žalobou není po právu, a žádají tedy rozhodce, aby žalobu zamítli.  Opačné rozhodnutí by podle nich nebylo věcně správné, neboť by nereflektovalo výsledky důkazního řízení během něhož se žalobci nepodařilo prokázat své nároky a tedy ani výši jím uplatňované údajné škody.  Stát má možnost přezkoumat rozhodnutí  dle podmínek ustanovení § 27 zákona o rozhodčím řízení, tedy jinými rozhodci, a jeho zástupci počítají s tím, že ji při nepříznivém výsledku využije. V úvahu připadá i možnost přezkoumat proces rozhodnutí nezávislým soudem.


 


 


Pozice státu vychází z toho, že žalovaný nárok žalobce považuje za  nedůvodný, zejména z  těchto důvodů:


 


– žalobce ve vztahu k němu neunesl ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, tedy neprokázal, že jím přednesený žalobní návrh, pokud jde o vznik škody v jím uplatněné výši, je po právu. Svým základním procesním povinnostem umožňujícím mu prokázat hmotně-právní důvodnost jím žalovaného nároku tedy nedostál. Výsledky dokazování v průběhu řízení ukazují na jednoznačný závěr, že mezi původně určeným protiprávním jednáním (dopis MUDr. Martina Bojara, CSc., ze dne 9.3.1992) a žalobcem uplatněnou škodou neexistuje jím tvrzená, a zároveň i zákonem nutně předvídaná příčinná souvislost;


 


– žalobce nárokovanou škodu nedokázal ani věcně popsat, respektive popsat mechanismus jejího vzniku. Logicky tedy nelze dospět ani k závěru o její výši. Povětšinou se soustředil pouze na předkládání tvrzení a důkazů, které ve svém ne vždy zcela logickém souhrnu závěr o jemu údajně způsobené škodě nikterak nedokládají (často jimi rozmělňoval celou řadu pro prokázání jeho nároku nepodstatných skutečností) a jimiž zároveň nepřípustně rozšiřoval předmět řízení striktně vymezený rozhodčí smlouvou ze dne 18.9.1996 a paradoxně tím však podpořil opakované tvrzení žalovaného, že zde byly jiné důvody, než dopis ministra Bojara, které žalobci objektivně znemožňovaly působit na  trhu s českou krevní plasmou;


 


– z opatřených důkazů nelze výši žalované částky stanovit, respektive nelze určit, zda škoda odpovídající této částce žalobci vznikla či převýšila již dříve přiznaný nárok ve výši 326.608.334,- Kč (i když zde má žalovaný již dříve prezentované výhrady k jejímu prokázání s ohledem na způsob, jak k ní rozhodčí senát dospěl);


 


– žalobce ve vztahu k údajné škodě, kterou žalobou uplatnil, nesplnil ani svou zakročovací (prevenční) povinnost. Za její vznik v uplatněné výši tak žalovaný není z tohoto důvodu jakkoli odpovědný (pokud žalovaný připustí, že žalobci vůbec nějaká škoda vznikla, což ale odmítá).


Jste spokojeni s obsahem této stránky?