Adam Vojtěch pro HN: Měl jsem a mám vizi, jak zdravotnictví změnit

Datum vydání: 27. 7. 2018
Zdroj: Hospodářské noviny
Autor: Miloš Čermák

Má spíše pravicové názory, ale sedí se socialisty ve vládě podporované komunisty. Mezi lidmi jako on – mladými, ambiciózními a vzdělanými – je nejvíc odpůrců Andreje Babiše, který ho do politiky přivedl. Dokáže Adam Vojtěch změnit zdravotnictví v Česku? 

HN: Není praktičtější, když je ministr zdravotnictví lékař? Může pak například dát první pomoc premiérovi, když se mu udělá nevolno. 
Pan Babiš se docela drží. Myslím si, že je v kondici. 

Stěžoval si, že pije moc kávy, má prasklou žilku v oku a je přepracovaný. 
To jsme všichni. S tím jsme do toho šli. Já trávím v práci šestnáct hodin denně a bohužel se to odráží třeba i na osobním životě. 

Vy jste se teď ze zasedání vlády vrátil. Jaké to dnes bylo? 
Zasedáme v novém složení. Scházíme se později. V předešlé vládě nebylo výjimkou, že zasedání začínala v šest. Dneska v osm, což je lepší. Já jsem ale stejně každý den v práci v šest, takže je mi to celkem jedno. 

Znáte Andreje Babiše dlouho, pracoval jste pro něj řadu let na ministerstvu financí. Řekněte mi o něm tři dobré věci. 
První je určitě pracovitost. Každý to asi neuslyší rád, ale on je člověk, který má určitou vizi. Představu, kam by stát měl směřovat, a snaží se to prosazovat. Politiků, kteří mají nějakou vizi, tady moc není a nebylo. Většina je nastavena tak, že přemýšlejí v horizontu jednoho volebního období. Někdy ani to ne. Pan Babiš myslí víc dopředu. 

To jsou dvě přednosti. Pracovitost a vize. Ta třetí? 
Řekl bych, že vstřícnost. On umí naslouchat, a kdykoli člověk potřebuje, sejde se s ním. Není to politik, který by nekomunikoval a byl uzavřený. A to nejen vůči členům vlády, ale i veřejnosti. Když mu kdokoli napíše, že by se s ním chtěl na nějaké téma sejít, dá mu termín schůzky. Bez ohledu na to, jestli je to jeho kamarád, nebo nepřítel. To podle mě taky není úplně běžné. 

Vím, že jste ministr v jeho vládě. Ale co mi odpovíte, když se zeptám na tři zápory pana Babiše? 
Někdy věci možná příliš zjednodušuje. Nechápe, že věci nejsou černobílé, a vysvětlit hloubku nějakého problému mu pak trvá. Občas je zbytečně ostrý, možná v některých situacích i nespravedlivě. Ale ze své zkušenosti vím, že dokáže uznat chybu. Jako šéf patří mezi ty, kteří nemotivují pochvalou, ale vyvíjejí neustálý tlak. 

Vaše první jmenování ministrem zdravotnictví loni v prosinci bylo pro většinu lidí překvapivé. Jak k němu došlo a proč tenhle resort? 
Věnoval jsem se mu na ministerstvu financí. Financování nemocnic, kontrole pojišťoven a podobné agendě. Mě baví systémový pohled na zdravotnictví. Vy jste zmínil, že nejsem lékař, což může být i výhoda. Ve zdravotnictví je spousta zájmových skupin, i mezi lékaři, a já jsem nikdy součástí žádné z nich nebyl. 

Jaký je největší problém, který jste zatím jako ministr řešil? 
Řeším tisíc a jeden každý den. Přišel jsem na úřad, který je personálně vyprahlý. Když jsem nastoupil, byl obsazený pouze z 65 procent. To je neslýchané. Ostatní resorty mají přes osmdesát nebo i devadesát procent. Přišel jsem na ministerstvo, kde chyběli lidi, kteří by byli schopni plnit moje úkoly. 

Kvůli tomu vedete dokonce veřejně spor se státním tajemníkem vašeho ministerstva. Jak ho teď, když už jste ministr vlády s důvěrou, budete řešit? 
Pan státní tajemník se takzvaně hodil marod a v zásadě tu není. Je to trošku bizarní situace. Zákon o státní službě je nastavený tak, že to moc řešit nejde. Podal jsem na něj kárný podnět. Státní tajemník je v určitém ohledu mocnější než ministr. 

Andrej Babiš a ANO mají dnes ve společnosti výrazné odpůrce. Zejména v demografické skupině, ze které pocházíte vy – mladý, úspěšný člověk kolem třicítky. Co na angažmá v Babišově vládě říkají vaši vrstevníci? 
Lhal bych, kdybych řekl, že mě to netrápí nebo že nad tím nepřemýšlím. Mám ve svém okolí kamarády, kteří mi věří a vědí, že mám čisté svědomí, ale i tak je pro mě těžké s nimi o tomhle debatovat. 

Jak jim to vysvětlujete? 
Já si hlavně nemyslím, že kritika je vždycky oprávněná. Mediální obraz není realita. Sám mám tu zkušenost, že když něco udělám a pak si o tom přečtu, už je to nějak posunuté. Ale vlastně mě to ani nepřekvapuje. Studoval jsem mediální studia a psal o tom teoretické práce. 

Doufám, že jste je neopsal. 
Ne, mou diplomku už zkontrolovali. Dokonce mě pochválili. Není opsaná. 

Pamatuji doby, kdy si politici v přímém přenosu nadávali, ale pak spolu normálně mluvili. Dnes mi přijde, že to už v některých případech není možné, třeba u pánů Babiše a Kalouska. Že to překročilo určitou hranici. Co si o tom myslíte? 
Jsem ve sněmovně ve styku s lidmi, kteří se věnují hlavně zdravotnictví, a tam to asi funguje jako vždycky. Na mnoha věcech se dokážeme normálně domluvit. Řeknu to možná pateticky, ale vy ve sněmovně zjistíte, že většině lidí jde o dobrou věc. Byť samozřejmě každý má o dobré věci trochu jinou představu. Máte pravdu, že třeba mezi panem Babišem a panem Kalouskem je asi už i docela osobní animozita… Někdy slyším, že je to u nás horší než jinde ve světě, ale to si nemyslím. 

Politika se proměňuje nejen v Česku. 
Nejsem zkušený politolog, abych to dokázal analyzovat. Možná nastala doba, kdy přestává být až tak důležitá ideologie, ale prosazují se strany nebo hnutí, které chtějí řešit problémy. Potíž je v tom, že jednoduchá řešení neexistují, avšak ve volbách se začínají prosazovat ti, kteří je nabízejí. Není to ale majoritní proud. 

Vy jste proevropský? 
Jednoznačně. 

Vám bylo v roce 2004 osmnáct. Možnost hlasovat v referendu o EU vám utekla o několik měsíců. Jak byste hlasoval? 
Určitě pro. EU má řadu problémů, ale je to jediná varianta pro naši budoucnost. Jsem poznamenaný i tím, že jsem jako student byl rok na Erasmu v Dublinu, kde jsem se seznámil se spoustou lidí z Evropy v mém věku, a byl to jeden z nejšťastnějších roků mého života. Užíval jsem si právě tu rozdílnost a to, že nás navzdory ní spojují stejné hodnoty. Souhlasím s panem premiérem, že musíme prosazovat svoje zájmy, ale představa, že bychom někdy mohli mít silnou pozici mimo EU, jako má třeba Švýcarsko, je iluzí. 

Jste jeden z ministrů, kteří nejvíc vadí komunistům. Ti budou vládu tolerovat… nebo ignorovat… co vlastně budou dělat? 
Hlasovali pro důvěru vládě a dál se ukáže. Tady na ministerstvu nikdo z komunistické strany na významné pozici není a nebude. Pro mě je to jedna ze stran v parlamentu, která má své experty na zdravotnictví, a vnímám, že mají jiné názory než já. Ale komunikuji s nimi. 

Vaše názory jsou pravicové, je to tak? 
Řekněme středopravicové. 

Co chcete dělat s tím, aby zdravotnictví přestalo být skanzenem socialismu? Nic moc se nepovedlo ani pravicovým vládám. Jak chcete uspět v koalici se socialisty a tolerován komunisty? 
Principiálně platí, že naše zdravotnictví je podobné jako ve většině zemí Evropy. Jsme sociální stát, založený na principu solidarity. Nikdy nebudeme Amerika a myslím, že to ani není cíl. Můj názor je, že by například měla být výrazně posílena odpovědnost lidí za své zdraví, ale základní princip solidarity je nutný. Systém není třeba zásadně změnit, ale určitě ho musíme vylepšit. 

Nákladné druhy léčby či léky z veřejného pojištění ufinancovat nelze. Proč je takovým problémem soukromé připojištění? 
To je čistě politická věc. Jeden ministr něco takového neprosadí. A v této vládě by to bylo asi velmi složité. Každopádně chci debatu kolem zdravotního pojištění otevřít a ptát se koaličních partnerů, jaká je jejich představa. Minulý týden přijel generální tajemník OECD a přivezl nám report o České republice. Vysloveně se tam píše, že udržitelnost zdravotnictví – a bavíme se o výhledu na deset nebo dvacet let – bude velmi složitá. 

Rozumím tomu dobře, že osobně byste pro možnost připojištění byl? 
Na co by bylo připojištění? Na lepší pokoj? Nebo na kvalitnější sádru? 

Spíš na drahé druhy léčby, které prostě z veřejného pojištění nelze uhradit pro všechny, kteří je potřebují. 
Ústava říká, že léčba musí být pro každého stejně vhodná a účinná. Nemůže být rozdíl ve vhodnosti a účinnosti léčby na základě toho, že si někdo připlatí. To řekl Ústavní soud dokonce několikrát. A je jasné, že jediný nadstandard, o kterém se můžeme bavit, je komfort pacienta. Dostat lepší nebo vhodnější léčbu díky tomu, že máte víc peněz, je protiústavní. 

Jak chcete řešit nedostatek lékařů? A jak se to může dlouhodobě zlepšit, když lékařské fakulty nepřijímají víc studentů, protože na to nemají peníze? 
To se docela trefujete do doporučení OECD. Máte pravdu, lékařské fakulty dnes dostávají zhruba 65 procent z toho, co je stojí jeden český student. Naším cílem je tu sumu zvýšit. S ministerstvem školství jsme se dohodli, že uděláme desetiletý akční plán a lékařské fakulty podpoříme. Už od září budou mít víc peněz, aby se mohly připravovat, a od příštího roku by měly dostávat víc každý rok. To ale přesně ukazuje, jak ohromně pomalé jsou změny, které plánujeme. Výchova lékaře trvá minimálně deset let. A ještě větší problém je u sester, které odcházejí i zcela mimo zdravotnictví. 

„Naši“ odcházejí, „cizí“ přicházejí. Teď jsem četl ve slovenských novinách, že pravicová opozice na Slovensku má plán, jak zastavit odchod lékařů, mimo jiné do Česka. Museli by se „vykoupit“ za to, že získali bezplatné vzdělání. Prý o tom s vámi chtějí jednat. 
O tom vím a tyto návrhy padají i u nás. Nemyslím si, že to je úplně šťastné. Zaprvé by se to muselo vztahovat nejen na lékaře, ale na všechny, aby to nebylo diskriminační. A nevím, jestli chceme trestat všechny vysokoškoláky, kteří chtějí pracovat v zahraničí. V Německu chybí 50 tisíc sester, mně to říkal německý ministr zdravotnictví. Hledají v Kosovu, Makedonii. To, že tady někdo odmítá cizince, není úplně na místě. V Česku je to možná mediální téma, ale například co se týče lékařů z Ukrajiny, jde řádově o stovky lidí. 

Tam je problém i v tom, že se jim nedaří získat českou aprobaci. Úspěšnost je někde kolem deseti procent. 
Aprobační zkoušky jsou náročné nejen obsahově, ale i v tom, že lékař musí udělat v jeden den čtyři státnice. A když neudělá jednu, musí opakovat všechny. To asi bude potřeba změnit. Špatná personální situace má ale i jiné důvody. Třeba že nemocnice vlastně žádnou personální práci nedělaly. Nemocnice musí akceptovat, že dnes nastupuje do práce generace, která se na život a na svět dívá jinak. Že nechtějí jen kariéru, ale že hledají rovnováhu mezi prací a ostatním životem. 

Jestliže pracujete 16 hodin denně, tak vám osobně se tahle rovnováha asi moc nedaří. Jak relaxujete? 
Mám známého, který má zkušenost s manažery a syndromem vyhoření, a ten mi říkal, že je nutné mít ventil. Takže se snažím držet muziky. Mám kapelu. Sice je to jen koníček, ale pro mě důležitý. 

Vystupujete? 
Občas. Zpívám a zahraju si na piano. 

Ví publikum, že je na pódiu ministr? 
Ano. 

Nelétají rajčata? 
Ne! Trochu jsem se toho bál, ale musím říct, že reakce publika je pozitivní. 

Co vás motivuje? Kde se vidíte za pět let? 
Pět let je delší doba než volební období. Takže v prvé řadě bych byl rád, abych tady dokončil celé období. Což je skoro mission impossible, protože průměrná životnost ministra zdravotnictví je v české politice něco přes jeden rok. 

To už je skoro čas, abyste si tu začal balit. 
Není to tak, že bych svou budoucnost spojoval bytostně s politikou. Dokážu si představit, že budu dělat něco úplně jiného. Uvědomuji si, že politika umí člověka zdeformovat, a být v ní dvacet let není úplně moje ambice. 

Když necháme stranou politiky, kteří v historii například vyhráli válku, znáte někoho, kdo v politice uspěl? 
Máte pravdu. Z politiky se obvykle neodchází za potlesku ostatních. Politici často končí skandálem nebo upadnutím v nemilost voličů. Politika je nevděčná. Politici patří k nejméně oblíbené profesi. Někde jsem četl, že jedinou profesí méně oblíbenou než politici jsou v Americe prodejci ojetých aut. Tak to je. Snažím se pracovat nejlépe, jak dovedu, ale veřejné mínění změnit nedokážu. 

Adam Vojtěch (31) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK. Prakticky celá jeho kariéra je spojena s Andrejem Babišem. Po studiích pracoval jako právník v jeho společnosti Mafra, poté se stal tajemníkem na ministerstvu financí. Od loňských parlamentních voleb je poslancem a nyní je i ve druhé Babišově vládě ministrem zdravotnictví. „Bylo to spíš dílo náhody. Aniž bych se chtěl chvástat, myslím, že jsem na ministerstvu financí pracoval tvrdě a snažil jsem se dělat maximum. Ministerstvo zdravotnictví bylo v gesci ČSSD a zejména za ministra Němečka ta komunikace nebyla úplně jednoduchá. Bylo to spíš bušení na zavřené dveře. Pan Babiš mi navrhl, abych kandidoval do sněmovny a abych se věnoval zdravotnictví i v legislativní roli. A já to akceptoval. Lákalo mě, že se dostanu za ty zavřené dveře. Měl jsem a mám vizi, jak zdravotnictví změnit. A je mi jasné, že jedinou možností věci měnit je být v roli ministra,“ popisuje svůj přerod z právníka či úředníka v politika. Dříve než v politice se proslavil v soutěži SuperStar, v níž se v roce 2005 dostal až do semifinále. „Občas mi to někdo hlavně v médiích připomene. Ale myslím, že se nemám za co stydět. Byla to hudební soutěž a já dělal muziku odmalička. Takže i dnes se občas utrhnu a jdu si zahrát.“