Principy a hlavní pravidla dobrovolnického programu ve zdravotnictví

Z důvodu nutnosti zajistit požadovanou míru bezpečnosti pro pacienty, mají dobrovolnické programy ve zdravotnictví specifická pravidla pro jejich realizaci.

Předpokladem pro bezpečné začlenění dobrovolnické pomoci do systému zdravotní péče v ČR je velmi úzká spolupráce koordinátora dobrovolníků, zdravotníka, člena zdravotnického managementu a zástupce nestátní neziskové organizace, pokud tato na programu spolupracuje.

Ve více než desetileté praxi se osvědčilo dodržování těchto hlavních pravidel:

• Klíčovou osobou pro bezpečnou realizaci dobrovolnického programu ve zdravotnickém zařízení je koordinátor dobrovolníků. V každém programu by měla být jmenována konkrétní osoba, která bude za bezpečné nastavení a bezpečnou realizaci programu v daném zařízení zodpovědná.  
• Otevřená komunikace a spolupráce dobrovolníků se zdravotnickým personálem je prevencí vzniku rizikových situací a zárukou bezpečného průběhu dobrovolnických činností pro pacienty, dobrovolníky i pro personál. Za nastavení systému komunikace a řešení problematických situací je zodpovědný koordinátor dobrovolníků.   
• Dobrovolník nenahrazuje práci odborného personálu, ale doplňuje ji tam, kde je to vhodné a možné. Rozsah a hranice konkrétní dobrovolnické činnosti na daném pracovišti schvaluje po dohodě zástupce zdravotnického personálu.     
• Dobrovolník nemá přístup do zdravotnické dokumentace pacienta, informace týkající se aktuálních omezení pacienta (pohyb, dietní opatření, atd…) dostává dobrovolník od službu majícího zdravotnického personálu.  
• Dobrovolník podepisuje dohodu o spolupráci, jejíž součástí je i podpis mlčenlivosti.    
• Dobrovolníci jsou školeni, měli by znát náplň a hranice role dobrovolníka ve zdravotnickém zařízení, respektovat možnosti a potřeby pacientů a podmínky dané provozem zdravotnického zařízení. Pro dobrovolníky ve zdravotnickém zařízení by měla být zajištěna odpovídající supervize.

   

• Pro dobrovolníky platí „tři principy bezpečné dobrovolnické činnosti“:

1. Orientace na to, co je zdravé a možné – dobrovolník nepotřebuje znát diagnosy, orientuje se na to, co nemocný člověk v dané situaci i s omezením může dělat.  
2. Orientace na přítomný okamžik – dobrovolník je pro pacienta/klienta nejpřínosnější, když s ním plně sdílí přítomnost, nevstupuje a nesnaží se ovlivňovat jeho osobní život. Přítomnost dobrovolníka může být podporou tam, kde emocionální vazby jsou v dané chvíli překážkou funkčního vztahu s rodinnými příslušníky.  
3. Orientace na činnost, ne na výsledek – optimální motivací dobrovolníkovy pomoci je pacientova/klientova psychická pohoda v přítomném okamžiku, ne výsledek léčby.

Všechna klíčová pravidla jsou podrobněji rozpracována v metodickém doporučení pro dobrovolnický program ve zdravotnickém zařízení ve Věstníku MZ č. 6/2009.