Mezinárodní vztahy a EU

O Evropské unii

 

Evropská unie je unikátní sdružení států založené na hospodářské a politické spolupráci. Jedinečným znakem EU je skutečnost, že ačkoli se jedná o svrchované, nezávislé země, část své „suverenity“ sdílejí, aby získaly sílu a výhody plynoucí z velikosti. Sdílení suverenity v praxi znamená, že členské státy svěřují některé ze svých rozhodovacích pravomocí společným institucím, které si vytvořily, aby se o určitých záležitostech společného zájmu mohlo demokraticky rozhodovat na evropské úrovni. Evropská unie je charakteristická společnou měnou- eurem a jednotným trhem umožňujícím volný pohyb osob, zboží a kapitálu napříč členskými státy.

Evropská integrace započala krátce po druhé světové válce, kdy se 6 států (Francie, Itálie, Německo, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) rozhodlo upevnit vzájemnou hospodářskou spolupráci založením Evropského společenství uhlí a oceli. Postupem času se evropská integrace prohlubovala, což vedlo ke vzniku Evropské unie, jak ji známe dnes.[1]

Pravomoci a úkoly institucí EU, stejně tak jako pravidla a postupy, kterými se musí řídit, jsou stanoveny v tzv. zakládacích smlouvách: původní tři smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli, Evropském hospodářském společenství a Euratomu byly v roce 1957 sloučeny do jedné Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). V roce 1993 byla v Maastrichtu též přijata Smlouva o Evropské unii (SEU), v níž členské státy vyjádřily souhlas s přenesením části některých ze svých dalších pravomocí na orgány Společenství.

Rozšíření Evropské unie o 12 nových členských států v roce 2004 a 2007 přineslo potřebu zjednodušit a zefektivnit institucionální fungování EU. Dne 13. prosince 2007 byla členskými státy podepsána tzv. Lisabonská smlouva upravující řadu ustanovení tak, aby rozšířená EU získala odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnila očekávání svých občanů. Lisabonskou smlouvu tvoří prakticky dva dokumenty, a to Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování EU.[2] Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009.

 

Institucionální struktura

V institucionální struktuře Evropské unie hraje hlavní roli trojúhelník tvořený Evropskou komisí, Radou a Evropským parlamentem doplněný další významnou institucí, Soudním dvorem EU. Rozdělení zodpovědností ve věci unijního práva lze obecně (a zjednodušeně) shrnout takto: Evropská komise navrhuje, Rada Evropské unie (členské státy – národní vlády) a Evropský parlament (občané EU) schvalují a Soudní dvůr EU řeší spory a vykládá platné unijní právo.

V roce 1974 byla také ustavena Evropská rada, která je dnes vrcholným politickým orgánem určujícím strategii dalšího vývoje Unie.

Evropská komise

Evropská komise zastupuje mezi institucemi Evropské unie nadnárodní princip. Prosazuje zájmy EU jako celku a tvoří protiváhu zájmům jednotlivých členských států. Je strážkyní smluv, iniciátorkou legislativy EU a jakousi „vládou“ Evropské unie.

Stránky Evropské komise naleznete zde.

Evropská rada

Evropská rada je vrcholným politickým orgánem určujícím strategii dalšího vývoje Unie složeným z nejvyšších představitelů členských států (premiéři, prezidenti), kteří určují zásadní směřování politiky EU. Schází se cca 4x ročně.

Rada EU

Rada je legislativním a výkonným orgánem zastupujícím především zájmy členských států EU, resp. jejich vlád. Každá země je zde zastoupena na ministerské úrovni. Hlavním sídlem Rady při formálních jednáních je Brusel. V dubnu, červnu a říjnu se zástupci členských států schází v Lucemburku. Neformální jednání Rady probíhají také v předsednickém státu. Mezi pracovní orgány Rady patří Výbor stálých zástupců (COREPER) a pracovní skupiny.

Stránky Rady EU naleznete zde.

Evropský parlament

Během svého vývoje si po boku Evropské komise a Rady upevňoval svoji pozici, získával více pravomocí a postupně se tak stal důležitým strůjcem integračního procesu v Evropě. Zastupuje občany Evropské unie prostřednictvím přímo volených zástupců - europoslanců.

Stránky Evropského parlamentu naleznete zde.

Další orgány Evropské unie

Soudní dvůr EU je jedním ze základních orgánů EU, jehož úkolem je především dbát na jednotný výklad unijního práva a rozhodovat spory v oblastech vymezených zakládacími smlouvami. Soudní dvůr EU je v současné době zastřešujícím označením pro tři soudní instance: Soudní dvůr, Tribunál a Soud pro veřejnou službu.

Evropská centrální banka odpovídá za měnovou politiku a společnou měnu euro.

Účetní dvůr provádí účetní kontrolu EU.

Poradní orgány

Evropskému parlamentu, Radě a Komisi jsou nápomocny Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů, které plní poradní funkce.

Hospodářský a sociální výbor (ECOSOC) vyjadřuje názory organizované občanské společnosti na hospodářské a sociální aspekty. Skládá se ze zástupců organizací zaměstnavatelů, zaměstnanců a dalších subjektů zastupujících občanskou společnost, zejména v sociálně-hospodářské, občanské, profesní a kulturní oblasti.

Výbor regionů vyjadřuje stanoviska regionálních a místních orgánů, z nichž je složen.

Jiné specializované subjekty

Evropská investiční banka pomáhá dosahovat cílů EU financováním investičních projektů. EIB je majoritním akcionářem Evropského investičního fondu, jehož hlavním cílem je pomáhat malým podnikům.

Evropský veřejný ochránce práv (ombudsman) řeší stížnosti občanů na instituce nebo orgány EU.

Evropský inspektor ochrany údajů se snaží zajistit, aby všechny instituce a orgány EU respektovaly právo občanů na soukromí při zpracovávání jejich osobních údajů.

 

Druhy nařízení EU[3]

Existuje několik druhů právních aktů, které se uplatňují různým způsobem:

  • Nařízení je právní předpis, který je přímo použitelný a závazný ve všech členských státech. Členské státy jej nemusí provést do svého vnitrostátního práva, může však být nutná změna vnitrostátních právních předpisů, aby s nařízením nebyly v rozporu.
  • Směrnice je právní předpis, který členské státy nebo skupinu členských států zavazuje k dosažení určitého cíle. Směrnice musí být obvykle provedeny do vnitrostátního práva, aby byly účinné. Důležité je, že směrnice stanoví výsledek, jehož má být dosaženo, a ponechává na členských státech, aby samy rozhodly, jakým způsobem.
  • Rozhodnutí může být určeno členským státům, skupině osob či dokonce jednotlivcům. Je závazné v celém rozsahu. Rozhodnutí se používají například při rozhodování o navrhovaných spojeních mezi podniky.
  • Doporučení a stanoviska nejsou závazná.

 

Brexit

V rámci referenda, které se konalo dne 23. června 2016, se občané Spojeného království (UK) rozhodli pro odchod z Evropské unie. Následně dne 29. června 2016 UK oficiálně oznámilo Evropské radě svůj záměr vystoupit z EU a z Evropského společenství pro atomovou energii na základě článku 50 Smlouvy o Evropské unii. Veškeré smlouvy EU a Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii se přestanou vztahovat na UK od 30. března 2019. Ode dne vystoupení se UK stane třetí zemí.

V rámci činnosti „Pracovní skupiny pro brexit“ při Úřadu vlády ČR byla zpracována analýza potenciálu a možných dopadů přesunu agentur EU do ČR, aby mohlo být kvalifikovaně rozhodnuto o tom, o kterou agenturu má ČR vyjádřit oficiální zájem. Usnesením č. 7 výboru pro EU ze dne 8. února 2017 vláda rozhodla, že ČR se zaměří na získání sídla Evropského orgánu pro bankovnictví (European Banking Authority, EBA), a to především ze strategického důvodu udržení vyvážené rovnováhy – aby sídlo EBA zůstalo mimo eurozónu. 

Vystoupení UK z EU bude mít potenciální dopad na oblast zdravotnictví především v rámci bloku práv občanů, kde byla vytvořena komparativní tabulka sporných a styčných bodů. Jedním ze sporných bodů je přístup k sociálním dávkám pro nezaměstnané v případě, že nesplní 5 let nepřetržitého pobytu UK. ČR se domnívá, že by občanům měla být zachována práva plynoucí z pobytové směrnice, pokud započali pobyt v UK před vystoupením.

Přístup ke zdravotní péči by měl být zachován pro migrující občany před i po rozhodným datem pro UK i EU občany. Nicméně bude nutné dořešit důsledky krátkodobého či střednědobého pobytu v zemi původu nebo přestěhování britského občana do jiné země EU. Bude také nutné zajistit podrobnější dokumentaci a podklady k této komplikované otázce. Zároveň bude nutné regulovat stávající bilaterální smlouvy a zajistit nastavení nových smluv po vystoupení UK z EU v rámci spolupráce v oblasti lékařství a zdravotnictví.

Ministerstvo zdravotnictví prosazuje, aby v oblasti zdravotní péče a jejích úhrad byla, ve vztahu EU – UK, v maximální možné míře zachována současná pravidla pro osoby, které mají vazbu na více než jeden členský stát. Ta jsou nyní obsažena zejména v nařízeních o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (č. 883/2004, č. 987/2009). Bude však nutné vyřešit problematiku vzniku a zachování nároku na zdravotní péči a přeúčtování nákladů do státu pojištění. Zároveň Ministerstvo zdravotnictví podporuje stávající stav při naplňování Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči.  

 


[1] vice informací o historii EU na adrese: http://www.europarl.europa.eu/atyourservice/cs/displayFtu.html?ftuId=FTU_1.1.1.html

[3] https://publications.europa.eu/cs/publication-detail/-/publication/9a6a89dc-4ed7-4bb9-a9f7-53d7f1fb1dae

Nástroje stránky

Informace o stránce

Publikováno: 04.04.2014

Poslední úprava: 07.09.2017, 8:20