O Evropské unii
V institucích Evropské unie se odráží vyjádření vůle zakladatelů Evropských společenství vytvářet "stále pevnější unii lidu Evropy", jejímž výchozím bodem a zároveň cílem má být sdílení politické odpovědnosti.
Proto hraje hlavní roli v institucionální struktuře Evropské unie trojúhelník tvořený Evropskou komisí, Radou a Evropským parlamentem doplněný další významnou institucí, Soudním dvorem EU. Rozdělení zodpovědností ve věci unijního práva lze obecně (a zjednodušeně) shrnout takto: Evropská komise navrhuje, Rada Evropské unie (členské státy) a Evropský parlament (občané EU) schvalují a Soudní dvůr EU řeší spory a vykládá platné unijní právo.
V roce 1974 byla také ustavena Evropská rada, která je dnes vrcholným politickým orgánem určujícím strategii dalšího vývoje Unie.
Pravomoci a úkoly institucí EU, stejně tak jako pravidla a postupy, kterými se musí řídit, jsou stanoveny v tzv. zakládacích smlouvách: původní tři smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli, Evropském hospodářském společenství a Euratomu byly posléze sloučeny do jedné Smlouvy o založení Evropského společenství (SES). V roce 1993 byla v Maastrichtu též přijata Smlouva o Evropské unii (SEU), v níž členské státy vyjádřily souhlas s přenesením části některých ze svých dalších pravomocí na orgány Společenství.
Rozšíření Evropské unie o 12 nových členských států v roce 2004 a 2007 však přineslo potřebu zjednodušit a zefektivnit institucionální fungování EU. Po několika letech namáhavého vyjednání byla dne 13. prosince 2007 členskými státy podepsána tzv. Lisabonská smlouva upravující řadu ustanovení SEU a SES tak, aby rozšířená EU získala odpovídající právní rámec a nástroje pro řešení budoucích výzev a naplnila očekávání svých občanů. Analogicky k SEU a SES tvoří Lisabonskou smlouvu ve skutečnosti dva dokumenty, a to Smlouva o Evropské unii (SEU) a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU). Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009.